Každý, kdo v našem milovaném hrádku vlastní oči, musel zaregistrovat, že červen mu po celou dobu jeho trvání říká, že se školní rok blíží ke konci. Mohli jsme se o tom přesvědčit jak při pohledu na profesory, kteří najednou museli dohnat rok nicnedělání a opravit velké množství úkolů v rekordním čase, tak na utrápené studenty, kteří běhali z jedné zkoušky na druhou. Každému bylo jasné, že už je to tady. Odpočinek a volno na dva měsíce. A také čas na slzičky a loučení, ale k tomu se nejprve musím dostat, nebudu přeci tak moc přeskakovat události.
Poslední den školy, po závěrečné slavnosti, nad kterou spousta mých spolužaček a kamarádek z ložnice jen ohrnula nosík a nakvašeně koukala celý večer do zdi, přišlo tvrdé probuzení do reality. Téměř nikdo neměl zabaleno (včetně mě, ale budeme dělat, že tohle opravdu nikdo neví) a tak se celé ráno z ložnic ozýval jen křik, rány, jak těžké předměty dopadaly na dno kufru, a zoufalé vzdychání, které měl za vinu fakt, že to hloupé zavazadlo zkrátka nešlo zavřít. Navíc bylo děsné, opravdu příšerné vedro, ve kterém bylo opravdu snadné se upéct.
Myslím, že nebyl nikdo, kdo by neocenil fakt, že se vedení školy v těchto horkých dnech rozhodlo přidat na dno kočárů, které nás vezly od školy do Prasinek, malinký bazének. Voda nás všechny krásně osvěžila a my pak mokří ťapkali přes nástupiště, kde nastal hrozný zmatek. Znáte to, celá škola na jednom místě, moc lidí, každý chce najít svého kamaráda (a nebo zvířátko, pokud je to ten smolař, co kamarády prostě nemá). Já osobně jsem se tam dosti motala, zahlédla jsem profesorku Morse, se kterou jsem chtěla ještě rozloučit. Ve škole na to zkrátka nebyl čas.
Pokud vynecháme můj trapásek v podobě objímání oné profesorky, vlastně byl ten zmatek docela fajn. Navíc jsem měla aspoň omluvu pro to, že jsem nechala v kočáru všechna svá zavazadla. Omylem, samozřejmě. Ty jsem si nakonec převzala od svého bratra a hurá, šup do vyhřátého vlaku, kde teploty dosahovaly rekordních výšek. Ještě vyšších, než byl vzduch venku, o kterém jsem předtím prohlásila, že snad teplejší již být nemůže. Chyba, která se už (snad) nikdy nestane.
Cesta ve vlaku se poměrně brzy stala neúnosnou, i přes tlachání s přáteli nebo zpívání, které doprovázelo především naše kupé. Po jistou dobu. A když už se zdálo, že to nemůže být horší, nahrnuli se mezi nás skřítci navléknutí do (ne)vkusných plavek a na několika obličejích skončil led. Někdy dokonce jen to, co z něj zbylo, tedy kašovitá břečka pochybného původu, která byla tak ledová, že nic podobného jsem zatím neviděla. Abych tomuto, řekněme nápadu jen vše nevytýkala, zmíním, že nám pak aspoň nebylo vedro.
I přes neúprosné podmínky však cesta domů uběhla příliš rychle a nikdo nebyl připraven na loučení – teď je tedy čas na slzičky a smutek. Vykodrcání se z vlaku, poslední objímání všech přátel a pak domů. Na dva měsíce, volno. Ne všichni však brečeli, byli i tací, kteří na nádraží skončili v objetí, či se líbali (fuj, nechcete si to příště dělat někde v soukromí?). Na místě byl i smích a radostné shledání s rodinou
Loučení se a vítání, v tomto duchu se pro mě nesl celý den. Poslední den školy, na který jistě jen tak nezapomenu.
N. A.