Nad naším milovaným hradem padal soumrak, vedro venku už nebylo neúnosné a pro většinu studentstva to znamenalo jediné – očekávaný letní ples je tady. Pro někoho sice ne tak očekávaný jako pro mě, ale i tak se spousta, velká spousta odvážlivců vydala k jezeru. Patřičně vyfintění, jak se na takový ples sluší, bylo potřeba, já měla černé šaty bez ramínek, poseté růžovými kytičkami na dolním okraji, musela jsem trochu jít s tématem. A mému doprovodu se moc líbily, tak co více si přát?
Sotva jsem vyšla z hradu a otevřel se přede mnou výhled na jezero, spatřila jsem spoustu lístků, kytiček, barviček a velkou bránu, kterou se vcházelo na místo konání plesu. Za bránou byl parket a levitující tácky s pitím všeho druhu – ani ten alkohol pro starší nechyběl, ale o tom až později. Než jsem sama prošla dovnitř, stihla jsem vypozorovat, že každému průchozímu narostou barevná křídla. Tedy, možná to nebylo předtím, ale rozhodně jsem to vypozorovala a to se počítá. Prošla jsem onou branou a i moje záda ozdobila křidélka, bílo-růžová.
Poté jsem odklidila sebe samotnou do jednoho rohu parketu k pití, kde jsem strávila většinu večera. A můj doprovod mě tam také našel, s jedním kelímkem supr úžasného drinku, který jsem do sebe nadšeně klopila. Ať ho chystal kdokoliv, bravo, opravdu se povedl. Mezi rozhovorem se Smithem starším, nejúžasnějším prefektem a mým doprovodem, jsem stihla zaregistrovat jakýsi proslov a krabici, kam nejspíše měly přijít hlasovací lístky pro krále a královnu plesu, ovšem příliš pozornosti jsem tomu nevěnovala, ta se chudinka utápěla v mém kelímku.
Celou akci samozřejmě doprovázela hudba, která pobízela k tanci. Asi ne moc úspěšně, když jsem většinu večera strávila mimo parket, ale někdo jistě tancoval. Jen jsem to nebyla já. Co se stalo mezi mým druhým kelímkem a ocitnutím se na taneční ploše bohužel netuším, snad to nebylo nic příliš nemístného. Neberte to tak, že jsem třebas měla příliš toho pití, to ne, jen mám šíleně špatnou paměť. A předchozí věta určitě není jen chabá výmluva, nene.
Naštěstí pro vás, profesorka mi tu podstrčila papírek se jménem krále a královny plesu, kterými se stali Jason Stevenson a Suzanne Deringottová. Pro mě sice jména neznámá, ale zato jsem zaslechla, že pan zástupce ředitele Chambers vyhlašování pěkně zvor-, ehm, pokazil. Říct výsledek ještě před vyhlášením, to se opravdu nedělá.
Nejsem si jistá kdy ono vyhlášení bylo, ale po něm zábava nekončila, dokonce jsem se tedy nějak dostala na ten parket, objala můj krásný doprovod (nesnažím se ti lichotit, Smithe, raději se moc neraduj) a ploužila jsem se tam s ním. V té době jsem pak akorát zahlédla jeho bratra se zrzavou slečnou, těm to také moc slušelo, a jakési zvracející malé studentky, které kazily celý umělecký dojem. Když na to není věk, pít se asi nemá. (Asi určitě, pozn. korek.)
Z celého plesu nakonec zbyly jen dojmy a zamlžené vzpomínky ve chvíli, kdy jsem se ruku v ruce s partnerem vydala na kutě, ale i tak to je jistě akce, na kterou já osobně (vy si dělejte co chcete), hodnou chvíli nezapomenu. Minimálně tedy nezapomenu tu část, kterou jsem schopná si vybavit.
Kayluška