Rozhovor: Terry Morco aneb salámisti na útěku!

Profesorka/Šéfredaktorka Lacrux se rozhodla začít s novou rubrikou školního časopisu a to s rozhovory. Jelikož jsem byla zrovna po ruce, dostala jsem do ruky tužku a notýsek a její ukazováček pravé ruky mi naznačil cestu. Hotovo, tečka, běž. Víte o tom, že nemám ráda být zodpovědná za věci? Mám docela problémy mluvit s lidmi. A jít za samotným ředitelem?  Většinou mám prostě nutkání utéct, protože jsem opravdová „hrdinka“ a dlouho jsem rozdýchávala to, že jsem dostala tenhle „bojový úkol“.
Zhluboka nadechnout a vydechnout, lehce zaťukat na dveře ředitelny a vstoupit.
Už jen to mě stálo víc odvahy, než třeba podívat se na pavouka a utéct.

Když mi ředitel otevřel, strnula jsem jako socha, chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vysoukala důvod své návštěvy a všechno okolo. Předtím jsem ho viděla jen jednou, na hodině v letní škole, a už tehdy se mi zdál strašně… divný? Ovšem to jsem nikdy neřekla nahlas a pokud někdo bude tvrdit, že ano, uteču. Vážně, k tomu se dobrovolně nepřihlásím.
Bez jakýchkoliv problémů odložil svou práci bokem, a dokonce mi nabídl mátový čaj. Nemohla jsem odmítnout – přece jen, kdo si tak může popíjet čajík se samotným ředitelem? Rositta, kdo jiný!
Docela s velkou úlevou jsem se rozhlížela po ředitelně a všechno mě strašně udivovalo, hlavně ten poník. Procházel se po místnosti jak se mu chtělo, bez jakýchkoliv okolků si ohlodával svoje věcičky, a občas na mě zamrkal. Nebo se mi to zdálo? Kdo ví, byla jsem naprosto očarovaná veškerou atmosférou.
A vlastně i během celého rozhovoru jsem se dívala koutkem oka na toho poníka. Je to normální? Poník v ředitelně? Byla jsem z něj dost nervózní, čekala jsem, kdy si ke mě jakože přiklusá (poníci taky klusají, že?) a ukousne mi ucho, ale on nic.
Ředitel mi dokonce nabídl dost podezřele vypadající bonbóny. Chvíli jsem je zkoumala, což byla vážně chyba, protože než jsem ho stihla hodit do pusy, zakousl se mi do prstu. Říďa se mi jenom smál. Nevím, co na tom bylo vtipného, že se Vám něco takového zakouslo do prstu, ale on se fakt smál. Měla jsem ho prostě poslouchat, když mi říkal ať ho sním dřív, než on sní mě. Naštěstí stačilo prst i s bonbónem nacpat do pusy jak mimino, a on pustil, protože mám asi silnější zuby. Takže upozornění – pokud vám někdy nabídne podezřelé bonbony, buď odmítněte, nebo je fakt honem snězte. Docela dost to bolí!
A aby se neřeklo, že jen brblám o všech podivnostech, zde máte zpracovaný kratičký rozhovor s panem ředitelem, který jsem si poctivě zapisovala do notýsku, když jsem teda nezkoumala poníka, procházejícího okolo.

 Jaké jste měl pocity, když bývalý ředitel odstoupil a předal ředitelské křeslo vám?

•  Popravdě jsem nečekal, že budu ředitel já. Očekával jsem Malcolma, u kterého by to bylo pravděpodobnější i vzhledem k jeho věku a zkušenostem. Překvapení ale brzo vystřídal pocit paniky nad štosy papíru, trhání vlasů nad představou, že nebude čas na poníky, a v poslední řadě na několik dní bezdůvodné fóbie ze studentů a skrývání ve sklepeních.

Když už jste teď ředitel, znamená to, že vaše hodiny končí, nebo nás budete vyučovat i nadále?

• Ano, bohužel, už vyučovat nebudu.
  Jen budu suplovat a pokud někdo bude zlobit, tak skončí na soukromé hodině, kterou si za rámeček nedá.

Proč jste nebyl na závěrečné slavnosti letní školy?

• Na závěrečnou slavnost jsem chtěl, ovšem dostal jsem sovu, že v Irsku se má narodit vzácný bělohřbetý poník a nemohl jsem si to nechat ujít. Pomáhal jsem s porodem poníka a vrátil jsem se až hodinu po slavnosti, takže to úplně nevyšlo.
  Na další slavnosti už doufám budu, i když začátkem roku budu mít celkem dost povinností na ministerstvu. Třeba nová košťata pro hodiny, myslím si, že si studenti zaslouží lepší, hlavně, když vidím snahu třeba Nikol Carlisle-Argentové.

Řekněte nám prosím něco o vašich školních letech? V jaké koleji jste vlastně byl?

• Myslím, že o mých školních letech bych měl mlčet, abych nepodporoval nekázeň. Byl jsem naprosto vzorný student. Jen si musíte odmyslet ty žáby v šuplících, špendlíky, létající a vybuchující papírové ptáčky, kouřová kouzla, několik vypuštění rarachů, přepsání třídnice, tajnou přespávačku v ředitelské kanceláři, návštěvy oddělení s omezeným přístupem a pár týdnů u Filche v mučírně. Ach, toho bylo.
  Byl jsem v Mrzimorské koleji, hodně lidí ji odsuzuje, ale našel jsem v ní úžasný kolektiv lidí.

Všichni ve škole ví, že vaší největší láskou jsou vaši poníci. Kolik jich vlastně máte a můžete nám o nich něco říct?

• Mám čtyři poníky, z nichž nejznámější jsou Rafaello a Donatello. Pak mám Leonarda a Michelangela.
  Nejlépe je vycvičený Rafaello, který je pořád se mnou.

Když už jsme u vašich poníků, v letní škole na hodině jejich chovu jste zmiňoval něco o žlutém prášku a vyrábění medu u poníků, už jste přišel na to jak se to dělá?

• Žlutý prášek slouží k opilování poníků. Tedy tak jsem si to myslel, ale to nevyšlo, takže momentálně zkouším opylování. Zatím jsem nepřišel na to kam jim ho strčit. Tlama zatím nevyšla, dál budu s práškem experimentovat na záda a vytvářet mastičku na kopyta. Uvidím jaké budou úspěchy a jestli se mi rozmnoží.

Co vlastně děláte ve volných chvílích, když nemusíte hřebelcovat poníky nebo řešit ředitelské věci?

• Volného času jako ředitel moc nemám, jelikož je to samé papírování. Nevěřili byste, jak moc papírů se musí vyplnit. To jsou samé pergameny, olej do lamp, kočičí žrádlo, kočkolit, výživa na kníry, hřebeny na kníry, nové brky… No spousta papírů, ale když mám nějaký volný čas tak ho trávím ve své pracovně nebo bloumáním po hradě. Nevěřili by jste jak je hrad rozsáhlý.

Máte ženu a děti? 

• Nemám ani ženu ani děti, ještě je čas a mám poníky.

(Poznámka: při této odpovědi se dost záludně usmíval, nevím co si o tom myslet.)

Jaký byl váš dětský sen, splnil se?

• Můj dětský sen bylo vlastnit poníka, tak můžete vidět, že můj sen se splnil.

Jaký máte pohled na tento přicházející školní rok?

• Můj pohled je zvědavý, chystá se dost pěkných akcí a i nějaké nové hodiny. Doufám, že nám odsud nebudou utíkat studenti a snad jich ani moc nebude muset do zapovězeného lesa s Filchem. Doufám, že se rok bude studentům líbit a že budou mít i úspěchy.

Kdyby jste si chtěl udělat radost, jaké první tři věci by jste udělal?

• No, radost, myslím asi chvíli dovolené na nějakém pěkném ostrově, týdenní výlet na ponících a pak asi nějakou super akci ve škole.

Jakým dárkem by se vám člověk trefil do libosti a jakým by vás naopak urazil?

• Určitě by mi udělala radost bonboniéra nebo nějaké dobré jídlo. Nebo taky stále zelený kaktus, to není jídlo, ale nevěřili byste, jak dobře se s ním odhání studenti, kteří lezou do ředitelny.
  No a urazil by mě pečený poník.. Zde směřuji k sektě salámistů… Jestli upečou poníka, tak je vyloučím!

Poslední otázka je taková více méně nemorální, ale hodně našich čtenářů by zajímala. Kdybyste se ocitl na pustém ostrově se svým nejoblíbenějším poníkem a s profesorem Albertsonem, snědl byste nejdříve poníka nebo pana profesora?

• Kdybych byl na pustém ostrově, tak bych se pokusil nesníst nikoho, ale… Poník jí trávu, tedy by mi nejedl moje jídlo, ale zase Malcolm je Malcolm bylo by mi smutno po jeho kníru. Myslím, že bych radši zkusil nachytat ryby, případně žraloka, slyšel jsem že Malcolm má i kurz dělání návnad. Tedy nevím jestli je vyráběl nebo byl návnada, ale to by se dořešilo.

Tak a jsme u konce. Otázek jsem měla víc, ale musela jsem pryč. Ten poník mi naháněl strašnou hrůzu. Prostě si tam jen tak chodil, kopyty cinkal po podlaze a mě naskakovala husí kůže. Nakonec přece jen, i ředitel Terry Morco je jen člověk s další divnou úchylkou. Nikdy jsem nepoznala žádného člověka, který by tak miloval poníky. Divné.
Poučku jsem si z toho vzala, až bude ve škole nějaká grilovačka, nebo tak, musím si dát pozor na to co jím, jestli je něco pravda o sektě salámistů, stane se ze mě vegetariánka.

R.Wildhame