Havraspárská kolejní akce – přemýšlej, utíkej, jez

Hodiny, učení, návštěva knihovny, psaní úkolů. Hodiny, učení, návštěva knihovny, psaní úkolů. A znovu. Všechno pořád dokola, téměř deset měsíců bez přestávky – ano, i tohle jsou naše milované Bradavice. Ovšem ještě předtím, než všechno tohle utrpení začalo, dovolilo si pro své svěřence vedení havraspárské koleje přichystat kolejní akci, co by se jinak dala popsat jako dvě hodiny organizované zábavy (a nebo i nudy, záleží na vašem úhlu pohledu). Proč tak udělali, je pro mě záhadou, snad chtěli jen držet krok s ostatními kolejemi, které v těchto dnech též podnikají podobné akce, nebo se nám ten start školního roku snažili zpříjemnit. Ať tak či onak, celé vedení koleje, tedy prefektky Leslie Collins a Mackenzie Magpie a kolejní ředitel Serge Picard, se s námi sešlo v naší kolejní místnosti, kde odstartovali vše krátkým proslovem o sobě samých.

Následoval kvíz, který náš kolejní ředitel sice označil za jednoduchý, ovšem ani já, jakožto chytačka famfrpálového týmu, jsem nevěděla otázku týkající se minulosti zlatonky. K mé nesmírné úlevě mi štěstí přálo, takže jsem odpověď odhadla správně. Kromě již zmíněných otázek pergamen obsahoval několik přesmyček, u kterých mi připadalo, že nám mají dát nějakou výchovnou lekci (příklady vyluštěných: Do Zapovězeného lesa je vstup zakázán. Erbovní zvíře Havraspáru je orel.), načež tam byla ještě jedna krátká doplňovačka, která ukázala, kdo na loňských hodinách dával pozor. (V případě prváků to nejspíše věděli jen ti, co o prázdninách přečetli všechny loňské učebnice, pak si o nás lidi nemají myslet, že jsme jen sebranka šprtů, co neumí nic jiného, než se neustále učit. A to nejsme, jen tak mimo téma.)

Sotva nám odpadla tužka od ruky, už jsme se všichni museli zvednout a následovat kolejního ředitele ven z naší útulné a vyhřáté kolejní místnosti. Naneštěstí tohle se neukázalo jako ten nejlepší nápad, v hradních chodbách nás zastihl Protiva. Co nastalo pak, to si asi každý umí představit. Chudák Bailee přišla o mikinu poté, co se tomu poděsovi zalíbila její kapuce, natáhl se po ní a křup, kapuce se utrhla. Chlapce, co se následně představil jako Dorian, pokud se nepletu, obdařil vajíčkem hozeným do jeho obličeje, ovšem to nejhorší, co přišlo, byl asi můj pád na zem, ten hloupý duch mi pod nohy nahrnul koberec. Ptáte se, proč nejhorší? Snad tedy kromě toho, že na to doplatila má maličkost, by stálo za zmínku i to, že jsem s sebou na zem vzala i Lucy, která o mě zakopla a tak jsme se tam válely obě dvě.

Profesor Picard nás sice očistil, zeptal se nás na zdravotní stav (který výrazně utrpěl tím, že jsem si při pádu narazila zápěstí) a přislíbil opravení mikiny, ovšem hned pokračoval v cestě dál. S pomocí Mackenzie jsem se zvedla a chtěla tak učinit též, jenže Protiva nás nejspíše moc v lásce nemá, takže klidnému pokračování nebylo přáno. Skončili jsme celí mokří, od hlavy až k patám, z nádoby nad našimi hlavami (které si nikdo z nás ‘chytrých’ nevšiml) se na nás vyvalil proud vody, pod jehož náporem jsem si opět kecla na zadek. Když už se zdálo, že nám nepomůže zhola nic, přiletěl kolejní duch Zmijozelu, tedy Krvavý Baron, který k naší úlevě Protivu zahnal a my tak mohli pokračovat ven na pozemky školy. To vše samozřejmě až poté, co nás kouzla usušila, nikdo nechce dostat rýmu hned takhle ze začátku školy.

Naši pouť po škole jsme zakončili u Černého jezera, kde byl připravený altánek, spoustu jídla, deky a židličky, takový malý ráj v té pustině, co se tam jinak všude okolo nachází. Proběhl jakýsi seznamovací rituál, kdy se všichni museli představit a povědět něco o sobě, přičemž z této části si toho stejně pamatuju nejméně, tolik informací si prostě není možné jen tak zapamatovat.

Během této nucené činnosti, která se některým stydlivějším příliš nezamlouvala, se prefektky cpaly vším tím jídlem, co altánek obsahoval. Proč zmiňuji právě ono jídlo? Největším překvapením večera pro mě byly zcela jistě dvě poslední soutěže, které se týkaly jak jinak než jídla. Obou jsem se odmítla účastnit, jelikož nepotřebujeme být kolej plná tlusťochů, to bychom si pak museli vyměnit kolejní místnost s Mrzimorem, protože by nikdo nebyl schopný vyšlapat tu ohromnou spoustu schodů, co vedou do prostorů určených primárně pro členy mé modré koleje.

Před první ze dvou zmiňovaných soutěží dostal každý účastník jeden koláč, přičemž jeho úkolem bylo se prokousat do jeho středu. Tam se pak buďto nacházela mince (známá jako Galeon), nebo ne. Seznam šťastlivců, kteří jí tam měli, čítal tři jedince – Linsey Stevensonovou, Cynthii Williamsovou a Bailee, která tedy tímto mohla zahnat smutek z rozbité mikiny. Další soutěž byla založena na podobném principu, jen se muselo dané jídlo, tedy tři muffiny, snít rychlostí blesku. Nejrychlejší jedlík, ku údivu všech zúčastněných, byla Linsey, nejpomalejší naopak Lidara s Cynthií. Všichni účastnící obou soutěží se nacpali až k prasknutí, načež prefektstvo už asi usoudilo, že nemá cenu nás nutit do další organizované zábavy, takže celou akci ukončilo.

Abych ovšem jmenovala všechny zúčastněné, musím zmínit ještě Střelenku, ehm, Lunu Lovegoodovou, která přišla na akci se značným zpožděním, v uniformě a bez kravaty, přičemž na vysvětlenou, proč onu kravatu nemá, mumlala něco o škrknách. Docela ráda bych se dozvěděla, co to ty škrkny jsou, takže pokud to někdo víte, neváhejte mě zastavit na chodbě, ráda bych se to dozvěděla…

Nakonec bych ráda poděkovala všem zúčastněným, ty dvě hodiny nucené zábavy s vámi se nakonec ukázaly jako docela příjemně strávený čas a myslím, že budu mluvit za všechny Havránky, když řeknu, že se těším na další akci a doufám, že bude co nejdříve!

Nikol Carlisle-Argent