Vůbec bych se nebála říct, že to tak opravdu je. Poslední Marvelovka totiž nahnala slzy do očí i mně.
„Endgame a Infinity War budou úplně rozdílné“, slavná slova bratří Russoových. A můžu říct, že tomu tak opravdu je. Zatímco Infinity War byla akční, nesla se spíše ve vážnějším duchu, Endgame je úplným opakem. Zaměřila se především na postavy a jejich vyrovnání s tím, že půlka všeho je pryč.
Určitě jste mohli zaregistrovat #DontSpoilTheEndGame, instagramová kampaň, která měla za úkol lidi přimět k tomu, aby nešířili spoilery (tz. neprozrazovali děj filmu). To dle mého udělalo kolem filmu ještě větší mlhu, než byla předtím. Víceméně to totiž poukázalo na to, že „pochopíš, až uvidíš“.
A přece jen filmu něco uškodilo. Úniky, které se dostaly ven těsně před premiérou. Já jsem je tedy viděla, ale že bych chápala reference, to ne. Takže jak říkám, bylo lepší si posedět tři hodiny v kině.
Ale přesuňme se již do momentu, kdy jsem již seděla spokojeně v kině. Ani jsem si nezvládla uvědomit, že to tři hodiny byly. Na druhou stranu, mám pocit, že depresivnější film jsem neviděla. Možná to bylo tou chemií, kterou Endgame nasadila. Chvíli člověk brečel smíchy, chvíli měl pocit, že jeho život již nenachází nový smysl. Druhý fakt je, že jsem nejvíce oplakala tu nejmilejší smrt celého filmu. A pak jsem se nejvíc rozbrečela u titulků.
A závěr? Rozhodně doporučuju tam zajít, na druhou stranu, vemte si s sebou krabičku kapesníků.
Za mě 100/50⭐
Ta ubulená
L. S. K. Green
