Veselé Vánoce a Šťastný nový rok! Jo počkat, to už bylo, omlouvám se, co to vlastně bylo teď? Hm… No ano! Velikonoce! Vajíčka, sprostí zajíčci, už vím, už vím!
Takže to zkusím znovu, šťastné vajíčkonoce?
Abych moc nepředbíhala, jelikož jsem psala už pozvánku, byla jsem na tuhle akci tak natěšená, že jsem dokonce odflákla i úkoly, abych se tam mohla dostat a popravdě, teď nevím, jestli jsem udělala dobře nebo ne. Už jen co jsem se docapkala ke kamennému kruhu, kam chodím každý týden trpět na drakologii (hele, Drakologie je super, ale já se prostě draků bojím), byla jsem dost v šoku. Byla tam hromada cizáků, které později profesor Chambers uvedl jako „pomocníky“ z Ministerstva. Přece jen se dalo čekat, že když se akce bude pořádat na školních pozemcích, budou to muset mít patřičně zabezpečené, přece jen ty neustále věci ohledně komnaty… Nuže, uhm, zpátky k tématu.
Celý kamenný kruh se změnil, alespoň pro mou výšku, na takový špatně udržovaný kus země, vysoká tráva, stromy navíc, keře, kameny, myslím, že jsme někde zaslechla i vodopád, ale kdo ví, jestli se mi to nezdálo. Měla jsem to štěstí, že jsem tam došla mezi prvními a mohla jsem pozorovat ostatní natěšence na hon za vajíčky! Když přišla i profesorka Linderoth, působila dosti nervózně z té „ochranky“, že by něco skrývala? Byl někdy někdo u ní v kabinetě? Docela by mě zajímalo, jestli tam neskrývá nějaké zakázané přišery! Začátek se docela táhl, protože spolužáci se táhli pomalu jako na smrt, no se zářivým úsměvem, teda alespoň většina. Profesor Chambers a profesorka Nobelová, ano zase ti dva spolu, (měla bych využít svoje ouška a vyzjistit, jestli ti dva nejsou náhodou potají manželé?) pak začali všechny vítat a rozdávat pokyny a informace.
„Každý z vás má pět pokusů u vajíček. Ale pozor! Kdyby náhodou chtěl někdo podvádět. Po pěti vajíčkách se vám ostatní skryjí tak, že už je nenajdete. A ještě k tomu tu máme tým zajdů. Hopsa a Hejsa se budou starat o to, aby nikdo z vás nepodváděl a zároveň o to, aby vaše počínání nebylo tak jednoduché. Když budete mít pět vajec a tím pádem i výhry nasbírané, seběhněte až dolů. Dole je připravený stůl s obálkami. Každý si vezme svou obálku a vloží do ní své papírky. Poté obálku zavře, podepíše si ji a položí ji zpátky na stůl. Dole vás ještě všechny bude čekat menší překvápko.“
To už jsem jen kroutila hlavinkou, hledala jsem zajíčky, protože to jsou skvělá zvířatka, no kdybych věděla, co je to za potvory, asi bych tam ani nešla! Bylo fascinující pozorovat všechny, jak se rozběhli do všech stran a začali hledat různá
vajíčka. Sice jsem nestihla sledovat všechno, ale přece jen pár vtipných věcí jsem si snad zapamatovala. I když nevím, co kdo přesně našel, docela dost živě si pamatuju ty dva zajíčky. Merline, jak ti byli zlí! Kousali, kopali, shazovali lidi na zem. No hrůza, nejhorší byly asi ty kousance, nebo to, jak občas někde hodili bobek. Třeba rovnou mně na svetr. To bylo strašně nevychované a zlé! Co jsem stihla postřehnout, ve vajíčkách byly nejrůznější odměny, od jednoho bodu do školního poháru, přes galeony, náhodné a tajemné předměty, speciálně zakoupené v Příčné ulici, až snad po maximální výhru 20 bodů do poháru. To jsem taky našla! Bylo to super zlaté vajíčko, které se po otevření rozprsklo ve zlatých konfetách! V tomhle má prsty určitě profesor Lockhart! Ač nejsem moc škodolibá, nemohla jsem si nevšimnout a nezasmát se, když jedna starší studentka, nebudu pro její dobro jmenovat, zápolila s vajíčkem a nemohla ho otevřít, nakonec s ním mlaskla o hlavu jedné prvačce a povedlo se jí to.
Mně dokonce i vajíčko zazpívalo, že jsem dostala speciální předmět! Heč! Zpívající vajíčko bylo super, jen mě mrzelo, že v nich nebyla čokoláda. Protože jsem všechny nalákala na čokoládu a ona nikde. Teda až do té doby, dokud nebyl konec hledání a konečně se šlo dolů, kde už byly nachystané stoly. Na jednom z nich ležela hromada čokoládových vajec a na druhém byly cínové kotlíky s hromadou věcí, které se používají na lektvarech. Taky tam byly formičky! A bylo to jasné, jdeme vařit čokoládu! Tuhle disciplínu si vzala pod palec profesorka Swanová, což byl pro mě trochu šok, protože jsem z té profesorky stále zmatená čím dál tím víc, abych pravdu řekla. Už jsem se hrnula na to, že sním co nejvíc čokoládových vajíček, protože tohle je jediný den v roce, kdy si tu čokoládu s radosti dám, jenže ona sebou začala klepat, třást a praskat. Z každého vajíčka se vylíhnul čokoládový dráček a rozletěl se do okolí. Profesorka hned zavelela, že jsou na čokoládu třeba sýroviny (myslím, že měla na mysli suroviny, ale sýry jsou taky fajn) a vyslala všechny sbírat dračí skořápky a králíčí bobky. Někdy v tu dobu se malí dráčci rozhodli si dělat kamarády, no trochu podivným způsobem. Začali po všech plivat, čůrat, kakat… Naštěstí teda jen čokoládu, pokud jsem si všimla dobře. Jeden z draků dokonce pustil bílou loužičku do kotlíku profesorky Swanové. Když mě jeden z dráčků obdařil dost teplou čokoládou, zalezla jsem s pištěním pod stůl a došlo mi, že odteď se bojím i čokoládových draků. Naštěstí si mě pod stolem žádný z nich nevšímal a já měla možnost sledovat, jak čokodraci tyranizují okolí. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo si všimnul jednoho čokodraka, který se snažil schovat profesorce Swanové pod sukni, protože nám do redakce přišel anonymní obrázek, za který bych chtěla velmi poděkovat a klidně oceníme i další! Přece jen naši kreslíři jsou zaměstnání kreslením portrétů poníku pana ředitele.
A jak to všechno skončilo? Někteří studenti odešli ještě před vařením čokolády, někteří až na konci s profesorkou Swanovou, která chytla jednoho z čokodráčků a celého ho snědla, nebo teda alespoň chvostík mu ožužlala pořádně. A profesorka Nobelová s profesorem Chambersem?
Nejspíš chodí sledovat hodiny dramatického umění, protože jejich odchod byl taky efektivní. Profesorku si odnesl drak a profesor se na místě rozpustil jako čokoláda. Tak doufám, že se všichni nepotkáme na ošetřovně po předávkování čokoládou!
Na další akci se těšící
R. Wildhame