Ahoj. Tady Ezra, Ezra Chase. Ano, je to tak. Čteš tyto řádky, živě a v Sonoru. Usaď se, vem si nějaký mlsiny, protože se ti chystám říct příběh o odjezdu do Bradavic. Nejlépe řečeno o tom, jak jsem málem přišel o život cestou do Bradavic. Jestli jsi na těchto řádcích taky, pravděpodobně jsi málem přišel o život se mnou- Eh, COŽE? Prdlajs ňáký řádky, ale o ten život jsem málem fakt přišel.
Začalo to opravdu nevinně, co si budem. Prostě jsme s bráchou šli a šli, až jsme došli před jednu zeď. Moc jsem nechápal, co se ode mě v tu chvíli jako úplně chce. Víte co, já přece nejsem magor, abych to úplně jako střihnul do zdi, né? Ale očividně se to ode mě očekávalo. Tím očividně myslím, že jsem byl surově na tu zeď strčený mým bratrem. Tak jsem málem zemřel poprvý.
Moje druhá skoro smrt přišla prakticky hned po té první. Když jsem totiž vrazil do tý zdi a poprvý málem zemřel, zjistil jsem, že se v tý zdi skrývá kouzelné nástupiště. To bylo docela dobrý, ale nevěřili byste, kolik lidí tam jako bylo! Normálně tři miliardy, bych tipoval. Bradavičtí stařešinové, pak my jako úplně mladý, prostě hrůza. Nedalo se tam absolutně hnout, no a proto jsem vlastně málem zemřel, že jo. Ono se cpát těmi hroznými davy, to je smrti blízko.
Když jsem se dostal do vlaku, tak to bylo taky něco, ale myslím, že u mě pořád setrvávala ta skoro smrt z venku, takže tam jsem byl v pohodě. Navíc jsem si našel jedno volné kupé. Na bráchu jsem jako docela kašlal, protože mi bylo jedno, kam ten zabloudí. Měl jsem své zabrané místečko a to bylo hlavní. Třetí skoro smrt si tedy dala parádně načas a vlastně docela trvalo, než jsem si uvědomil, že jako umírám. Bylo to tehdy, když se vlak rozjel a já v kupé seděl sám, jen se svýma dvěma potkany. Málem jsem zemřel, protože nemít kamarády na cestu do Bradavic je vopruz a všichni moje kupé ignorovali. Stopnul jsem teda na chodbě jednu holku, taky prvandu. Nikol. Jsem jí nabídl místo v mém kupé a tadá! Vyhnul jsem se opravdové smrti. Cesta mohla pokračovat.
Řekl bych, že skoro smrt číslo čtyři bolela z celého dne prakticky úplně nejvíce. Podařilo se mi jeden čas vykouknout na chodbu vlaku a podivil jsem se nad tím, kam někteří studenti najednou měli namířeno. Můj brácha byl mezi nima. Jsem si říkal, že von taky jako musí bejt úplně všude, ale nechal jsem to plavat. Jenže… dostalo se ke mně jméno Křiklan. Tehdy jsem to neřešil, ale ve škole jsem se na to bráchy zeptal a PŘEDSTAVTE SI TO JAKÓ, voni měli luxus oběd u ňákýho novýho prófy, kterýho nikdo nezná. A ten prófa je právě Křiklan. No přijde vám to fér? My tam nasazujeme život a oni si úplně klídek, pohoda, jahoda a muffin obědvají v luxusním kupé. Tse. Cítil jsem se jako vyděděnec. Prostě a jednoduše mě Křiklan vydědil. Kdo by z toho málem neumřel, no nemám pravdu? Jediným uklidněním pro mě bylo, že jsem tam v jiném kupé zahlédl i Lojzu, Lóťu, nějakýho Toníka s Garym, Kaktuse, Helenu, Salmuela, Paris, Notredámu a zachraňte Wallyho. Dokonce jsem zahlédl i Aryho a Brendena s nějakýma blondýnama. Bylo vidno, že jsem Křiklanův vyděděnec nebyl sám. (pozn. red. – je blbec na jména: Lojza – Bota, Lóťa – jediná, u který jméno zná, Toník s Garym – Tony a Gareth, Kaktus – no, kaktus no, Helena – Hayley, Salmuel – Samuel, Paris – Payton, Notredáma – Noora, zachraňte Wallyho – Wallace, ale Wally tam měl!, Ary – Árčí, Brenden – Brája, dvě blondýny – Astrid a Astryd)
Byl klid, pro jednou. Mé srdéčko přestávalo pomalu z vyděděnectví bolet a začal jsem se docela bavit. Povídal jsem si, jedl jsem karamelky a krmil jsem své potkany, když se najednou vlak zastavil. Vykoukl jsem z okna, protože mi bylo divné, že už bychom byli teda v Bradavicích, jenže to se, vážení čtenáři, dostavila skoro smrt číslo pět. Ono totiž nikde nic?! Jakože cože? To není zrovna výhled, který chcete cestou do Bradavic při zastavení vlaku vidět! Nikde nic, všude jen tráva, tráva a stromy a zase stromy. Hrad v čajzlu. Prostě nikde. Vlak se zastavil uprostřed ničeho. Dobré znamení? Rozhodně ne. Pátá skoro smrt teda byla rozhodně na místě. To se na mě nezlobte.
Dostáváme se k mé skoro smrti číslo šest. Vydržte, blížíme se ke konci. Respektive jsme skoro v polovině, ale to je jedno. Zjistil jsem, že můj druhý pytlík karamelek leží na dně mého kufru. That’s it.
Představte si, že vlak pořád stojí. Představujete si? Jo? Tak jo. No tak si to představujte dál. Teď k tomu dodejte křik. Jakože, ne váš, ale ostatních lidí. Umřeli byste? Alespoň skoro? Já si to myslel, taky jsem tady skoro umřel. Vlastně už po sedmý. Bál jsem se, ale naštěstí se moje spolukupéčanda rozhodla jít na záchod, tak jsem to bral tak, že cestou zjistí, co se děje. Abych tam chodil já mi totiž jako dobrej nápad nepřišlo. Seděl jsem teda na zadku a čekal, zřejmě na svou osmou skoro smrt. A taky se o pár minut později dostavila.
RARAŠI?! No do prkekvančic, to kde se v tom vlaku jako vzalo?! Z toho zjištění o raraších jsem prostě málem umřel. Byl jsem tak rád, že jsem na ten záchod nepotřeboval já, ale moje spolukupéčanda, protože jinak bych tenhle článek už asi nepsal. Pořád nechápu, jak se mohli do toho vlaku jako raraši dostat.
Jenže to jednoduše nepochopíte, ale hlavně, že s vámi v tom vlaku jedou támhle páni bystrozoři! Prý na nás mají dávat pozor před nebezpečím, ale říkám vám, co je asi rarach? Víla kmotřička rozdávající sladkosti? Nemyslím si. Páni bystrozoři si tam ale dál prostě jen tak seděli na zadku, jako by se ani nechumelilo. Dovolili si nám říct, že se o to máme postarat sami. Je to normální? Ne. Není! Absolutně není! No a z těch bystrozorů jsem prostě málem umřel po devátý.
Máme štěstí, že jsou s námi v Bradavicích i studenti jako Lojza, Ary a Brenden, protože tam hned začali mávat hůlkama jako ti zkušenější. Což bylo fajn, protože jsem dveřmi mého kupé zahlédl jednu z těch blondýn s rarachem ve vlasech, jeden zase tahal nějakýho Makrela (pozn. red. – pořád blbec na jména, Makrel – Martell) za tvář. Pak teda došel nějakej pan profesor Vidlička a rarachy zahnal, ale ty jo, byla to hrůza. Ještě se mi u toho kufr rozhodl pro jistotu spáchat sebevraždu a nahodil se na okno. Fakt štěstí, že se tam nějak zachytnul, a tak jsem ho mohl dostat dolů. Jen ten moment mi přivodil málem smrt. Celkem už desátou.
Docela překvapením bylo, když jsme se dál do Bradavic dostali bez problémů. Každopádně kámen úrazu přišel, když prváci měli odjet prostě v nějakých lodích. Říkal jsem si, jako dobrá. Hoďte po mně záchrannou vestu a jsem připraven se tam vrhnout, ale ona žádná vesta nebyla prostě. To mě fakt vyděsilo a málem jsem dostal infarkt. Jop, při lodičkách jsem málem zemřel po jedenácté. Každopádně vydržte, už jsme skoro na konci.
I přes tu chybějící vestu se mi zdálo, že ty loďky nebyly tak zlé. Jo, houpalo se to fakt strašně a jo, blinkat se mi chtělo, ale nic, co by se nedalo úplně zvládnout. Hrad jsem teda sice poblíž dlouhou dobu neviděl, ale dočkal jsem se ho. Vypadal teda úplně merlinovsky, co si budem. Začal jsem se tak těšit, až prostě vejdu dovnitř, že jsem ani nezaregistroval tu obří CHOBOTNICI! Když už si člověk myslí, že je všechno v pohodě, objeví se chapadlo, které vás položí na lopatky. Páni, málem jsem umřel po dvanácté.
Víte, můj příběh je složitý, rád bych vám ho vyprávěl, ale ve zkratce. Jsem nováček, ale už mám kolej. Hustý, co? Já vím, ale příběh o tom je zase fakt na jindy. Takže jsem si to pak rozhodl nasměrovat přímo do kolejní místnosti a spát. Cesta byla vysilující, a když nás chobotnice pustila, už jsem málem zemřel tolikrát, že mě to vyčerpalo. Rozhodl jsem se přidat k pár mým spolukolejníkům, abych našel cestu do spolky. No. Zjistil jsem, že naše mrzimorská spolka je hnedka vedle kuchyně. To jsem prosím málem zemřel po třináctý, tentokrát ale konečně štěstím.
Na závěr bych chtěl říct, že je jedno kolikrát cestou do Bradavic málem umřete. I když patříte mezi ty největší, ale nejbožáčtější pakoně hradu, jako já, určitě nakonec přežijete a najde lásku a mír v jídle. Tak zas sbohem a neváhejte se na mě obrátit, pokud jste letos cestou do Bradavic málem zemřeli se mnou. Rád si vyslechnu podobné příběhy.
Váš Ezrouš, nebo Arnold, nebo jak mi to vlastně chcete říkat.