Před x lety jsem se dozvěděl, že jsem kouzelník. Byly mi asi čtyři a proměnil jsem hlavu svýho bratra na prasečí, což bylo vskutku nepěkné a nepříjemné. A hlavně nepraktické, protože tak či onak se mi dál rochnil v mejch špagetách. S kečupem. A sýrem. Myslím, že si dokážete představit, že někoho dokáže taková situace naštvat. Moji rodiče projevili přiměřený zájem – dostal jsem kouzelnickou čepici a mini koště – a následně se dál věnovali své práci. Vzhledem k tomu, že se můj talent projevil na území Velké Británie, byl jsem z mé rodné země přesměrován právě do Zimy (Londýna) a po obdržení dopisu s malym dezertem v podobě sovy i do Zimohradu (Bradavic). Co vám budu povídat, škola není nikdy záležitostí, která by poháněla náš motorek „chci žít“. Ale o tom mluvit nechci.
Pět let jsem pečlivě dojížděl do školy, plnil svoje povinnosti, snažil se tvářit jako vzorný student a relativně mi to vycházelo, když si mě v páťáku všimnul starej Brumla a připíchnul mi – vcelku nenásilně – odznak na hruď. Přestože byl vyhnán poníky posedlým profesorem, pravděpodobně jsem zůstal v očích vedení stále zapsán jako něco extra a tak jsem dostal další odznak, tentokrát ten pro primuse. Nečekané, že? Pro mě určitě, ale aspoň mám co každej večer leštit. Jo, jo, povinnosti jsou zkrátka povinnosti.
Tohle všechno pro mě bylo přijatelné. Ale potom přišel dopis. „Dobrý den, pane Kale, otevřeli jsme po pěti letech naprosto super-žůžo úžasnou záležitost a jmenuje se to letní škola, takže byste jako představitel svojí koleje měl určitě dorazit.“ V tenhle moment mi spadla brada a moje veškeré vysněné plány – ležet u bazénu a občas se zvednout – se rozpadly. Tohle byl okamžik, kdy jsem dostal téměř infarkt. Ne, když jsem viděl, jak jednomu nejmenovanému studentovi strkají hlavu do záchoda, ne, když Protiva vyřvával, že mám místo mozku kedlubnu, ne, když do hodiny naskákala miliarda akromantulí a profesor spal za katedrou, ne, když se k mojí velikosti dostaly dva odznaky a nebyl to omyl sovy… Tohle byl ten největší šok.
Protože nejsem nezodpovědný blbec (na tuto problematiku neproběhly žádné vědecké studie, pozn. redakce) a došlo mi, že vylehávat můžu i u jezera, jsem se tedy uvolil k tomu, že pojedu. Jízda do Zimohradu byla pohodová, klidná, po cestě se nás nic nepokusilo ani sežrat. Ohledně průběhu a programu letní školy jste si mohli přečíst níže, já se chci vyjádřit k její třešničce na dortu, tedy naprostému konci. Závěrečná letní starost. Ti, co zvládají matematiku, a to nemluvím jenom o Havraspárských studentech, si umí vypočítat, že každý student by jich měl zažít sedm. Pokud neodejde po NKÚčkách, to potom pět. My jsme ovšem generace, které se dostalo té cti, že možná zažije dvojnásobek. Merline, vzdej čest všem těm nebožákům.
Závěrečná slavnost byla jiná než ty předchozí. V prvé řadě pan ředitel řešil přemnožení poníků a mluvil s námi jeho zástupce, kolega Albertson. Pokud jste ho nikdy neviděli, nemusíte plakat, poznáte ho zaručeně podle zakulaceného bříš- ehm, podle jeho kvalitního kníru a krutopřísného pohledu velmi starého mládence. Jeho proslov byl stručný: „Zmijozel vyhrál, Nebelvír byl třetí, Havraspár druhý a Mrzimor poslední. Co se stalo, stalo se, nemůžeme to zvrátit. Doufám, že ani jednoho z vás do konce prázdnin neuvidím. Čus.“ Pokud mi paměť slouží, tak to nakonec dopadlo takhle: Zmijozel 5086 bodů, Havraspár 3994 bodů, Nebelvír se držel těsně v závěsu s 3860 a Mrzimor měl na kontě 2863.
Ještě jsme si po vyhlášení protrpěli večeři – v daný moment člověk zkrátka nelituje toho, že nikdo neposlouchá vegany a vegetariány, protože na stole bylo fakt spousta dobrýho masa – a s nacpanýma břichama zamířili vzhůru k nebesům. Tedy do ředitelské věže, odkud jsme byli letaxovou sítí přeneseni do Londýna a následně daleko, daleko od profesorů.
Hallelujah! A moudro na závěr? Nenechte si myšlenkou přibližující se školy zkazit zbytek prázdnin! Kdyby vám měl někdo useknout nohu, tak budete fňukat doma, nebo půjdete ven a budete skákat, běhat a dělat, co se vám zlíbí? (Pro depresivní typy nápověda: správná odpověď je ta druhá.)
E. K.