Milí čtenáři, rok se s rokem sešel a opět je tu vánoční čas. Ať ho trávíte přípravou dárků, zdobením adventních věnců a stromečku, nebo třeba přípravou magických kruhů a otužováním se pro váš tradiční slunovratový rituál, při němž trsáte nazí ve sněhu kolem ohně, jistě uznáte, že je to období sice krásné, ale náročné. Proto vám přinášíme dnešní chvilku poezie – přestaňte na chvíli pobíhat a obsovávat příbuzné a užijte si s námi její poklidnou atmosféru.
Šťastné a veselé vám přeje
redakce Sonoru
Bílá závěj, bílý les,
bílý je sníh, co se snes
na krajinu – obílenou.
Po nebi se sobi ženou;
nad hory i širé pláně
vzlétnou s nimi rudé sáně,
cinky, cinky, zvonků zvuk
– jinak nikdo ani muk.
Až obletí širý svět,
mohou si rok pohovět;
odpočinek zaslouží si.
Za sebou přec mají misi,
při níž byli letem všude!
Jenom jeden sny mít bude,
až zas půjdou na rok spát
– zazvoní v nich zvonek snad?
Nebude v nich bílý sníh,
ani Santa na saních,
ani dárky, ani spěch,
komíny a hřbety střech,
ani postroj s rolničkami.
Soba jiná vize mámí.
V jeho sladkém ročním snění
svět se jako proutkem mění;
místo chladné závěje
kraj poupaty okřeje:
sněženkou i bledulemi.
Slunce líbá celou zemi,
i když není v plné síle.
Až na kvítky roztomilé
je ale kraj bez ozdob;
a o tom sní ten náš sob.
Že už dále nepoběží
u saní či na otěži,
rozletí se třeba, ach,
po stráních a po lukách!
A jestli mu plány zkříží
paroží i se svou tíží,
shodí je a třeba pak
bude volný jako pták!
A že místo dárků v stádu
bude nosit čokoládu,
uschová ji tu a tam,
vlastním tempem – zcela sám.
Sob dál sní svůj krásný sen;
nevyruší ho z něj ani
přátel sobů zachrápání.
Chce být zkrátka zajíčkem.
Jeden komentář
Nikdo důležitý
Děkuji mnohokrát za toto umělecké dílo.
Vracím se sem již po několikáté a když mám horší náladu, tuhle nádheru si přečtu a vyčaruje mi to úsměv na tváři, jako opravdové kouzlo.
Budu sem i nadále chodit a lepšit si tímto náladu, protože je to opravdu nádherné..
Děkuju, miluju. 🫶