Toužili jste někdy po tom vědět o nich více, než jen jméno? Toužili jste někdy po tom znát jejich tajemství a choutky? Toužili jste někdy po tom nahlédnout do jejich minulost, přítomnosti a budoucnosti? Tak to máte štěstí. Tuhle možnost totiž opravdu mít budete!
Zdravím Vás, moji milí čtenáři. Mou osobu není nutné dlouze představovat, jsem Thálie Moonová a budu vám přinášet odpovědi na peprné otázky ze života profesorů a někdy i výše postavených studentů.
Začínat se ovšem musí klidně, nemůžu na vás hned vysypat všechny drby, co se mi seběhly do uší a poznámkového bločku. Naším prvním hostem se proto stává pan profesor Bail, všem jistě známý a oblíbený profesor tvořivého psaní a létání.
Jaká byla jeho školní léta? Co obnáší profesorství a jaký je jeho život? Čtěte a dozvíte se více.
Začneme takovou obyčejnou otázkou. Co vás vedlo k učení?
Vlastně jsem nikdy nebyl moc profesorský typ, jestli víte, co tím myslím. Ono… člověk se v jednu chvilku… bylo to chvilku po ukončení studia na mé škole… dostane do bodu, kdy chtě nechtě musí začít přemýšlet o budoucnosti a o tom, co chce vlastně dělat. Já jsem nikdy v ničem moc nevynikal, ale na druhou stranu jsem byl ve všem tak nějak natolik sečtělý, že nejlogičtější bylo se dát na výuku. Začínal jsem tehdy jako soukromý pedagog v rámci všeobecné výuky studentů a docela mě to chytlo. Nakonec jsem si uvědomil, že předávání vědomostí mladší generaci vlastně vůbec není špatný cíl, a tak jsem se vyučování začal věnovat víc. Pak jsem samo sebou strávil i nějaký svůj čas na ministerstvu, kde jsem se moc pedagogice nevěnoval, ale nakonec jsem se zase dostal do bodu, kdy jsem si řekl, že lepší bude se vrátit k učení. Protože světe div se, fakt mě to bavilo a fakt mi to při všem tom shonu na ministerstvu začalo chybět.
Spoustě nám je známo, že máte bratry a jeden z nich dokonce od letošního roku učí. Jaké s nimi máte vzathy?
Ajajaj, až takhle dopodrobna? Ale tak co bych pro vaše čtenáře neudělal. Ano, mám ještě tři bratry. Začneme teda Arnoldem, když už jste ho tak pěkně zmínila. S ním mám z celé rodiny nejlepší vztah. Už v dětství jsme se vzájemně podporovali a měli se rádi, protože jsem na svět měli podobný, zasněný pohled. Je teda starší než já, a tak mě i chránil. A byl tu pro mě i v těch nejhorších chvilkách. Pak je tu Arthur. Můj nejstarší bratr. Nikdy jsme se moc nemuseli. Víte, já a moje rodina jako celek moc dobré vztahy nemáme. Otec vždycky mě a Arnolda kritizoval, že sme svoje životy zahodili a nebyli tak úspěšní, jako Arthur. A Arthur je až moc úzkoprsý a chladný, než aby jen z části připustil, že jeho pohled na věci kolem je… nudný. Já a Arnold si z něj na většině večeří děláme legraci a on se neustále vzteká a běsní jako malé dítě. Je to naše společná zábava. Ale jinak nejsme na stejné vlně. A pak Je tu Aaron, nás mladší bráška. Všichni tři jsem ho vždycky chránili a pomáhali mu. Aaron je hodně plachý a mlčenlivý. Není to konfliktní typ a ani moc společenský typ. Což… někdy trošku brzdí komunikaci mezi náma. Hodně tráví čas ve své lektvarologické laborce a tam pracuje na různých věcech. Vytáhnout ho jednou za čas na oběd je dost nadlidský úkol, ale jinak ho mám moc rád. Takže Arnold super, Arthur studenej čumák a Aaron takovej tichej ťuňťa.
Pokud nám to dovolíte, tak se zavrtáme ještě do hlubší minulosti, konkrétně k vašemu kouzelnickému studiu. Jaké to bylo? Byl jste jeden z klidnějších žáků? Nebo spíše povečerkový rebelant?
Ale sim vás, děláte, jak kdyby to bylo nějaké tabu. Všichni sme byli děti a všichni sme byli na škole, takže si s tím vůbec nedělejte hlavu. Já byl dost oprsklé dítě. Hodně času jsem dělal dost průserů s prominutím a tolik školních trestů, kolik jsem za tu dobu nasekla, neměla ani slečna Rubenová, to vám povídám! Mezi moje asi nejpovedenější kousky patřilo obarvení vlasů jednoho z našich profesorů na zeleno. Velice jednoduchý trik s výměnou lahviček šamponů, ale opravdu to tehdy stálo za to. Sice jsem pak celý zbytek roku drhnul záchody jedné z umývárek, ale povídám vám, fakt to stálo za to. Ale čím starší sem byl, tím víc rozumu jsem dostal, a nakonec jsem se hodně uklidnil a byl zase hodnej a poslušnej. Učiněný beránek, slečno Moonová, fakt.
Autorská poznámka: Doporučuji všem profesorům si důkladně hlídat lahvičky se šampony, sprchovými gely a jiným kosmetickým příslušenstvím. Za případné potíže neručím!
Další otázka je na váš současný rodinný, no, přesněji partnerský stav. Můžete nejen mně, ale hlavně čtenářům prozradit něco více?
Jejky mane. No… o mojem bývalém partnerském životě se raději bavit nebudeme, to by ste ten blok zaplnila celej. Zrovna teď ano, mám známost, sice krátce, ale na druhou stranu tak nějak cítím, že by to mohlo být to pravé. Ale kdo ví. Každopádně to už si zase nechám pro sebe. Sice jsem pro čtenáře jinak velice sdílný, ale zrovna tohle je velice nejistá a nevyvrbená věc, tím pádem asi nechci, abych něco zakřiknul a ono to nakonec nedopadlo.
Přesuneme se k loňskému roku, kde jste zastupoval pozici kolejního ředitele. Co bylo důvodem, že jste tohle místo přenechal někomu dalšímu? Nechybí vám to?
Ach ano, je pravda, že tenhle rok už kolejním nejsem. A má to velice logické opodstatnění. Na konci minulého roku jsem prakticky byl na pokraji sil a dost jasně zralý na hospitalizaci. Moc jsem nespal, tím pádem jsem se pro letošní rok rozhodl post opustit a přenechat ho někomu… řekněme psychicky odolnějšímu. Neberte mě špatně, práce pro kolej byla nad míru zábavná, avšak dost náročná na čas a to i zbytek mých povinností. Plus… když píšete knihu, dost těžko se vám pak ještě k tomu všemu hodí kolej a pět hodin nebo kolik jsem to učil. Proto jsem musel udělat rozhodnutí a přehodnotit některé své priority s ohledem na lvíčata a na chod koleje jako takové. A někdy mi to chybí, nebudu lhát. Ale na druhou stranu… doufám, že je moje srdcová kolej v dobrých rukách.
Zůstaneme teda u učení, je něco, co vás na vaší práci štve a nebo pobuřuje? A naopak, co vás na ní nejvíce baví?
Někdy mě štve, že se nemůžu rozpůlit a udělat toho víc. Jsem na sebe dost náročný, takže často kladu až moc vysoké nároky a někdy je nejsem schopný splnit. A nejvíc baví? Když můžu s děckama komunikovat. Mám rád konverzaci a vždycky se snažím na všechno a všechny reagovat tak, aby věděli, že je opravdu poslouchám a snažím se je pochopit. Protože to je podle mě důležité, vytvořit si ke studentům vztah a dál ho budovat. Není to jen o tom, že přijdu na hodinu, odučím si, co mám a pak jdu dál. Je to hodně o tom poznat každého z nich a dávat mu v hodinách přesně to, co potřebuje, aby si student neodnesl jen znalosti, ale i pocit, že ho někdo skutečně poslouchá a chápe. Aby se necítil ztracený v tom všem, co se vlastně dozvěděl a byl schopný se v tom orientovat.
Vypadá to, že se nám otázky chýlí ke konci. Jedna z těch posledních je tedy na předmět, který učíte, konkrétně je to tvořivé psaní. Co vás teda navedlo na myšlenku ho zavést a učit?
Tvořivé psaní? No to máte tak… vždycky jsem rád psal. Jen jsem tomu nikdy nevěnoval tolik energie, protože tu vždycky bylo něco, co jsem bral víc vážně. Něco, co podle mého tehdejšího já bylo důležitější a větší prioritou. Ale postupem času… no procházel jsem staré osnovy a narazil na tvořivé psaní po jistém Wolfricku Chambersovi. No… a byla to příšernost. Od osnov po průběh hodin dle záznamů v třídnicích. Proto jsem si řekl, že pomocí bratra zkusím vytvořit skripta a světe div se, povedlo se. Potom jsem na druhém i třetím ročníku spolupracoval s bratrem, který vlastní nakladatelství, tím pádem v tom umí chodit asi líp, jak já. A nakonec je z toho plnohodnotný předmět, který může studenty i celkem bavit. A mě to přivedlo zpátky ke psaní. Takže to byla vlastně dvojitá výhra. Můžu učit něco, co mě skutečně baví, a navíc se tomu věnovat víc i v soukromí.
No a jak to tak vypadá, tak u toho psaní zůstaneme i s poslední otázkou. Vaše kniha. Kde jste vzal inspiraci, co vám pomáhalo v těžkých chvílích a naopak, co vás od psaní nejčastěji odrazovalo?
Moje kniha? No… to je hodně ožahavé téma, zatím o ní nemohu úplně mluvit, je dost tajné. Ale… myslím, že pro čtenáře bych asi pár informací měl. Konkrétně když si zrovna vezmu vaší otázku… hlavní inspirace pro mě byla v takové lehce pomyslné propasti mezi kouzelnickým a mudlovským světem, víte. Dost často se oba světy setkávají s nepochopením. My se někdy tváříme, jako bychom byli mudlům nadřazení a mudlové ani nevěří, že existujeme. Jen v rámci svých fantaskních výmyslů a kdykoliv, kdy se někdo dozví, že kouzla by mohla skutečně existovat, bojí se toho. Bojí se neznámého. Proto když jsem psal svojí knihu, čerpal jsem právě z tohoto tématu a je to tam dost znát. Vlastně celé romantická linka, kterou jsem v knize vystavěl, je zaměřená na částečné nepochopení a složitost vztahu mudlů. A i když mi moje korektorka a redaktorka říkala, že je to velice ožehavé téma a že se nemusí setkat jen s pozitivními reakcemi, ta inspirace a touha něco podobného vytvořit. Pohání mě hlavně to, že kouzelnická obce má strach z toho se otevřít a tyhle témata řešit. Proto si myslím, že by mohla mít kniha úspěch, protože otevírá téma, které je sice palčivé, ale zároveň s tím i vzrušující a až nebezpečné. Podobné věci se prodávají většinou samy. A hlavní obavu mám z nepochopení a s tím jsem se vlastně pomyslně pral celou dobu. Že někdo moji knihu bude chápat jinak. Útočně. To nechci. Spíš chce, aby lidi přemýšleli nad věcmi z jiného úhlu a nebáli se otevřít novým myšlenkám. Jinak už mohu prozradit i název. Jmenuje se „Zrcadlová propast“ a na pultech by se měla objevit na začátku roku dva tisíce.
A to je pro dnešní den vše, vážení. Tohle bylo osm žhavých otázek a osm napínavých odpovědí pana Baila, kterému ještě jednou děkuju za čas, který tomuto rozhovoru věnoval. Ač bych strašně ráda, nemůžu vám prozatím prozradit, do čího života se pustíme příště. Můžu vám ale slíbit, že to bude opět žhavé čtení. Tak tedy děkuji za to, že jste se dočetli až sem, pro tuto chvíli se s vámi loučím a nashle u dalšího článku!
Thália Eleanor Moon
