Zdravím veškerou kouzelnickou společnost! V dnešním článku se podíváme blíže na Stříbranov, školu čar a kouzel nacházející se v Severní Americe – jaká ta škola vlastně je a jaká atmosféra tam vládne v současné době? To vše jsem pro vás zjistila, abych nenechala své čtenáře tápat v nejistotě, a mrkneme se na zoubek kouzelnické akademii, která se těší ohromné úctě v celé společnosti čarodějů a čarodějek!
Stříbranov (Ilvermorny) se nachází v Massachusetts, skrytá před zraky nečarů na pohoří Greylock. Významná škola, která má své dávné kořeny sahající až do Irska, byla stvořena v sedmnáctém století, přičemž do útvaru, jak jej známe dnes, se začala rýsovat po roce 1634. Jedná se o demokratickou, velice benevolentní školu, čemuž přispěla skutečnost, že dva zakladatelé byli od sebe tak rozdílní, jak jen to bylo možné. Manželé Stewartovi, James a Isolta, přezdívaná Morrigana – James Stewart byl nečar každým coulem, naopak Isolta Stewart (roz. Sayre) pocházela z prastarého, čistokrevného kouzelnického rodu, jehož kořeny sahaly nejen k významné Irské čarodějce Morriganě, ale také k jednomu ze samotných zakladatelů Bradavic – Salazaru Zmijozelovi. Najdeme tu ovšem jisté podobnosti s Bradavicemi; čtyři koleje, v tomto případě pojmenované po kouzelných tvorech, paskřeti, kteří na Stříbranově zastávají pozici domácích skřítků, a silné magické opatření proti nečarům, kteří místo školy vidí pouze neproniknutelnou, hustou mlhu.
Jistě jsou si všichni vědomi skandálu, který se nedávno odehrál na škole čar a kouzel v Bradavicích, ve Skotsku – škole, kterou nejen že byla ta Stříbranovská inspirována, ale také se jedná o jednu z nejznámějších škol pro celou kouzelnickou veřejnost, a tak není divu, že nás všechny zajímá, jak to v Bradavicích právě teď vypadá. Skupina smrtijedů (označováni jako Letifeři) obsadili školu a drželi nebohé studenty v šachu celý rok, ba skoro až do poloviny prázdnin. Je tedy přirozené, že taková zpráva se rozšíří do podvědomí nejen britské společnosti, ale také za hranice – dokonce až za oceán. Jako lesní požár se chvíli po zmocnění školy donesla k současné ředitelce Stříbranova, kterou je slečna Samantha Hamilton. A tak první akce, kterou podnikla, bylo zajištění, aby se žádné podobné zprávy o útoku na Bradavice neroznesly mezi studenty, jelikož si stála za názorem, že by to v jejich poklidné škole šířilo zbytečnou paniku.
Přesto však neklidná situace nenechala ředitelku Hamilton chladnou – pověřila hlídáním škole svého zástupce a manžela, Derrecka Hamiltona, a zamířila na Ministerstvo kouzel, kde se dožadovala informací o postupu v Británii, do něhož se aktivně zapojila, a zároveň oznámila, že škola přijme vlastní ochranná bezpečnostní opatření – studenti se tak mohli dostat ven, ale nikdo cizí na pozemky Stříbranova nebyl schopen proklouznout, a tak se škola ocitla v krátkodobé „karanténě“ – jak na to reagovali rodiče?
,,Byli jsme velice rozladění a naštvaní. Samozřejmě jsme věděli, jaké nepokoje vládnou v Británii, ale proč, u všech svatých, bychom měli zavádět ochranná opatření až tady, v Americe? Poslala jsem slečně ředitelce huláka, neboť takové jednání se mi nelíbilo, a ihned jsem zažádala o přesun potomka domů po zbytek roku, což mi nebylo umožněno z důvodů, které jsem obdržela v oficiálním úředním dopise Ministerstva kouzel, jelikož by to zbytečně šířilo paniku. A my se bát nemáme? Je to problém Ministerstva, nikoliv náš!“ Uvedla pro soukromý rozhovor rozhořčená maminka jednoho z žáků Stříbranovské školy, která si přála zůstat v anonymitě.
Paskřetové zmizeli ze svých obvyklých stanovišť a za oblíbeného remcání střeží školní pozemky. Paní ředitelka už týden nevystrčila paty z kanceláře a proslýchá se, že se do celé kauzy snaží aktivně zapojit, přičemž její manžel se snaží udržet na škole klid a pořádek. Slečnu Hamiltonovou se mi podařilo zastihnout dnes ráno, kdy se snažila proplížit „nečarským“ vchodem z Ministerstva Kouzel.
,,Nezlobte se, ale skutečně nemám nyní času nazbyt. Vím, co chcete slyšet, ale ani já nevím o nic více než vy, bohužel. Ať je to však jakkoliv, v Bradavické škole čar a kouzel se dějí příšerné věci, a nejsou to jen mladí čarodějové z Británie, ale také moji, kteří přešli ze Stříbranova.“ Spustila za chůze, a mezitím, co jsem s ní držela tempo, kontrolovala jsem koutkem oka svůj bleskobrk. Bohužel, na delší vyjádření jsem zatím neměla štěstí, neboť v momentě, kdy jsem uskakovala z cesty nějakému splašenému nečarskému řidiči, slečna ředitelka se mezitím přemístila.
Pronikla nějaká informace mezi studenty? Jak se vyjádří slečna ředitelka k dopisům od rodičů, kterými je doslova bombardována? Obává se snad podobného útoku i tady, v Massachusetts, za „velkou louží“?
Odpovědi na tyto otázky se dozvíte v příštím článku!
Za redakci Sonoru,
Odette Kimberly Weber, reportérka Magic Times
