Opět nastal den, kdy jsem musela na hlavu narazit onen pomyslný klobouček redaktora znovu a vyrazit mimo teplou kolejní místnost. No nebylo to tak, že jsem musela, ale že jsem málem brkem šéfredaktorce vypíchla oko, když se ptala, kdo chce další rozhovor s některým z profesorů. Nebyla bych to já, kdybych se nepřihlásila a nakonec si tuhle prácičku neuloupila pro sebe. Po rozhovoru s ředitelem, jsem si byla jistá, že další rozhovor zvládnu bez větších problémů, avšak místo, kam mě vedly moje kroky, bylo pro mě naprosto neznámé – kabinet profesorky Morse – vrchní vyšetřovatelky, největší milovnice bot a podle toho, co jsem stihla postřehnout v hodinách, je taky pasována jako jeden z nejhezčích zadků na škole. Proč se vlastně kluci stále dívají holkám na zadek? No, to je vedlejší, protože odpověď je mi známa jako „Na to máš ještě času dost“.
Po cestě k jejímu kabinetu jsem narychlo dopisovala poslední otázky, které za mnou ještě v redakci křičel Enzo. Vůbec nechápu, proč ho něco takového zajímalo, ale tak zeptat se můžu, nebo ne?
Ťuk, ťuk. A bylo to, zaklepala jsem na dveře kabinetu a k mému podivu byla profesorka přítomná. Čekala jsem, že se k ní budu doklepávat alespoň pár dní a nakonec s ní ten rozhovor budu muset udělat na hodině létání, ale ona tam byla. A já byla překvapená.
Hned po tom, co jsem jí ve dveřích oznámila, proč jsem vlastně přišla a co po ní chci, jen se usmála a pozvala mě dovnitř. Kráčela přede mnou a já si nemohla odpustit onen pohled na její pozadí abych se utvrdila ve slovech které tady na chodbách pohukují kluci. No nevím, asi zadkům nerozumím. Její černé kalhoty se jí vlnily kolem nohou, když mě vedla ke gauči na kterém vrněl Leon. Kdybych tady nebyla za určitým úkolem, nejspíš bych lehla vedle něj a začala vrnět taky. Ten kocour je prostě suprový! No, profesorka mi nedala ani možnost ho pohladit, protože už mi nabízela čaj a sušenky a sedala do křesla předemnou. Nevěděla jsem čím začít a zahleděla jsem se do notýsku. Samosebou mi do očí padla otázka ohledně naší redakce a tak jsem začala.
Takže, paní profesorko, moje první otázka zní, jestli čtete náš časopis a jaký na něj máte názor?
- Ano, Sonorus čtu, nikoliv tedy všechny články, ale jen některé. Líbí se mi, to ano. Některé jsou sice podle mého naprosto zbytečné, ale pointa a celkově to, že se v něm v podstatě dokumentují naše školní dny, se mi opravdu líbí.
Při tom, co mi odpovídala, jsem stihla prozkoumat její kabinet alespoň pohledem. Celý působil tak nějak moc Nebelvírsky. Šedý pracovní stůl s bílou židlí u okna, šedý gauč, bílý stůl a šedé křeslo v kterém seděla profesorka. Jedna zeď kvůli které soudím tento kabinet jakožto Nebelvírský, byla celá červená. Byl tam krb nad kterým se pyšnila Nebelvírská vlaječka. Na první pohled vypadala už nějak použitě, ale i tak byla zachovalá. Že by jí měla už od dob, kdy sama studovala? Na krbu se ještě nacházel famfrpálový pohár, nebo možná i napodobenina, ale to jsem neměla čas prozkoumat, protože mi pohled spadl na koště. Nimbus byl krásně vyleštěný a jako by se snad i usmíval. Zdá se, že profesorka se o něj pravidelně stará… Když mi odpověděla, jen jsem sklonila oči k notýsku a zapsala si její slova, ona si mezitím srkala kávu.
Čas na druhou otázku. Všichni si na hodinách všimli, že váš kocour Leonek je pro vás vším, naše čtenáře by jistě zajímalo, jak dlouho ho máte a odkud? Případně, co má Leon vlastně rád? Kromě vás tedy.
- Leonek je pro mě opravdu vším, tady ve škole mi často připomíná, že mám doma někoho, kdo na mě čeká a nevrátím se v podstatě do prázdného. Dostala jsem ho od svého přítele pár let zpátky, přibližně tři nebo čtyři, v té době jsem ležela u Munga po jednom ze zápasů a on mi Leonka přinesl, abych se rychleji uzdravila, od té doby na něj nedám dopustit a hlídám si ho jako oko v hlavě. Miluje sušené hovězí maso, o čemž pan Kale ví své, že ano. Muchlání, hraní s myšičkami a všemožnými kouzly, pořád je hluboko v duši koťátkem, čehož si můžeme všichni často všimnout.
Celou dobu přitom hleděla spíš na Leona než na mě a mě došlo, že ho má vážně ráda, ten její zasněný úsměv mi dal chvíli prostoru na to, abych pátrala dál po místnosti a nerušila ji ve vzpomínání. Kousek od Nimbusu byly dveře, kdo ví kam vedly, ale to by stejně nikoho nezajímalo po tom, co bylo hned kousek vedle na volné zdi. Když řeknu slovo obrovský, myslím tím větší než medvěd, no při tomhle slovo obrovský nabírá jiný význam. Stál tam její botník táhnoucí se od nevidím do nevidím a ještě dál. A víte, co bylo nejvíc překvapivé? Že byl plný. Plný bot všech možných druhů a barev a já měla nutkání ty svoje bílé tenisky zahodit pod gauč, aby je profesorka ani neviděla.
Sama chodím na vaše hodiny, takže by mě zajímalo, jaký nejlepší úkol vám studenti odevzdali? Mohla byste to říct?
- Úkol? Fuh. To je složité, neberu úkoly jako nejlepší a nejhorší. Mám trochu jiné hodnocení, než většina ostatních profesorů. Vždy kontroluji, jestli to splnilo zadání a pokud mě úkol pobaví, tak se ani nerozhoduji nad tím, co dostane studentík za známku. Horší to je, pokud něco z toho splněno není, to potom běsním. Proto přímo neřeknu, který úkol je ten nejlepší.
Než jsem stihla dopsat alespoň polovinu toho co řekla, už ke mně přisouvala sušenky, což se nedá odmítnout, že? Jen jsem děkovně zvedla zrak a spatřila další boty. Lodičky na jejích nohou. Vážně musí boty milovat.
Vaše láska k létání je taky dostatečně znát, no, chci se zeptat, v jakém týmu jste hrávala? Pamatujete si vaší první výhru a prohru?
- Kupodivu, samotnou mě to tehdy překvapilo, se tím týmem staly Montroseské straky. Víte, v té době jsem nevěřila tomu, že bych se do takového týmu mohla dostat. Ale ve výsledku to nebylo tak těžké. Dobré kontakty a zřejmě i to, že jsem hrát uměla, se na tom podepsalo a já se do jejich týmu dostala, pamatuji si den, kdy mi oznámili, že mě přijali. Své místo střelkyně v tomto týmu jsem udržela do doby, než mě při mém posledním zápase poslal k zemi odrážeč Falmhoutštích sokolů, já si nepěkně polámala nohu a od té doby jsem profesionálně nehrála. První výhra byla v podstatě úplně ten první zápas, tehdy proti harpyjím, kdy jsem, podle statistik, nasázela nejvíce gólů. A prohra? Prohry zapomínám, není důvod pamatovat si špatné věci.
Při tom všem se usmívala, protáčela oči a její žluté kudrliny na vlasech jí hopsaly kolem tváře. Vypadala vážně nadšeně, když povídala o svých zážitcích z dob dřívějších.
Jaký vztah máte ke svým studentům hlavně teď v poslední době, kdy prý na hradě hrozí to nebezpečí, máte o ně strach?
- Většinu svých studentů naprosto zbožňuji, a to doslova. Dalo by se říct, že mi každý z vás přirostl alespoň nějakou maličkostí k srdci a já dělám vše pro to, abych si vás všechny zvládla ochránit. Samozřejmě, že o své studenty mám strach, dost možná větší, než o ostatní obyvatele hradu. Nedokážu si třeba představit, co bych dělala, kdyby mi zkameněl pan Stefanson, a teprve co by dělal Leonek, kdyby mu zmizel pan Kale.
Při poslední větě jen zakroutila hlavou, jako by snad byla nespokojená s mou otázkou, a povzdechla si. Ale tak přece jsem se musela zeptat, něco visí ve vzduchu a studentům se nic nechce říct. V redakci mě jasně upozornili, že ptát se na tajemnou komnatu by bylo nevhodné, tak jsem prostě zformulovala otázku jinak. Teď mi snad jen zbývá zjistit, kdo je ten Stefanson, o kterého má snad největší strach.
Co vy a vaše školní minulost? Byla jste vzornou studentkou, nebo vás spíše od začátku zajímal čistě jen famfrpál?
- No, jak jistě víte, navštěvovala jsem Nebelvír a nedá se říci, že bych se řadila k elitě červené koleje. Často jsem byla právě já ta, která skončila na školním trestu, nebo mi byly odebírány body, ale v posledním ročníku jsem se vyzdvihla, slovy spolužáků se ze mě stala šprtka, která strávila třičtvrtě času na koštěti, aby dosáhla svého cíle. Ostatně, koště jsem z ruky nedala v podstatě celých sedm let, co vám budu povídat.
Její smích byl zakončený pohybem ramen, který já dělám také často. Jako by za to snad mohla, ale ne každý může být vzorný, že?
Co jste dělala na ministerstvu, než jste přišla sem?
- Na ministerstvu jsem se popravdě pomalu ani neohřála. Nějakou tu dobu jsem strávila na odboru kouzelných her a sportů a poté, co se tady uvolnilo místo profesorky létání, jsem byla, lajcky řečeno, přehozena sem. Né, že by mi to tedy vadilo, to rozhodně ne.
Mám za to, že kecala, protože podle mě byla nadšená víc než dost, když dostala to místo profesorky létání. Vždyť se stačí rozhlédnout po kabinetu. Docela se divím, že tady nepoletuje zlatonka a nějaké potlouky. Kdo ví, možná, že když je tu sama, se něco takového děje. Každopádně jsem ráda, že v mé přítomnosti ne.
Litovala jste někdy rozhodnutí zde učit, když vás sem ministerstvo přiřadilo?
- Občas toho lituji, když musím křičet na pana Thierse a Herisna, jenže pak mi dojde, že si to oba zaslouží. Upřímně mám občas chuť jim oběma zakroutit krkem. Ale ne, nelituji toho, jsem ráda, že jsem se sem zase po tolika letech podívala a že nesedím zavřená na ministerstvu.
Při zmínce o těch dvou se jen zasmála, takže jsem vydedukovala, že ji to snad i baví občas po někom houknout. Spokojeně si pohupovala nožkou a popíjela kafíčko a já měla čas si ji prohlédnout. Podle mě se skvěle obléká! Bílá blůzka a černé sáčko k sobě dokonale ladily a když držela hrnek u úst, nemohla jsem si nepovšimnout onoho stříbrného prstýnku s malým kamínkem.
Jaký názor máte na nynějšího ředitele a jeho poníky?
- Pan Morco je… Eh… patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších kolegů. Jeho poníci jsou téma, které vždy rozproudí rozhovory našich studentů a dokáže pobavit, já jsem spokojená jak s poníky, tak s Terrym, tedy, s panem Morcem, že ano.
Když už je ta vrchní vyšetřovatelka, myslím, že tahle otázka byla na místě, přece jen by byla ostuda, kdyby se jí profesor a poníci nezamlouvali ne? Pak už mi to prostě nedalo a já se musela zeptat na ten botník s tou hromadou bot.
Nemohla jsem si nevšimnout té hromady bot tamhle, proč jich máte tolik?
- Mám bot hodně, protože je mám ráda. Je to taková moje vášeň. Někdo sbírá známky, někdo mince, já v podstatě sbírám boty a to z toho důvodu, že ke každému oblečení se hodí jiný styl bot, jiná barva, jiný druh podpatku. Je to individuální a já bych měla být připravena na vše, co se mého botníku týče.
Střelila pohledem po svém botníku a pokrčila ramínky. Je to jasné, je to dáma. Tentokrát jsem nohy zasunula hluboko pod stůl v naději, že si těch bílých ošoupaných tenisek vážně nevšimne. S hlubokým nádechem jsem se připravovala vypustit z pusy otázku, která za mnou letěla ještě po chodbě.
A nejspíš jakožto poslední otázku se vás chci zeptat, nejspíše hlavně za spoustu chlapců, čeká na vás doma někdo?
- Není to tak dlouho, co jsme tohle téma už řešili s panem Stefansonem, který se mě na to ptal. Takže ano, přítel doma čeká, až se mu s Leonkem ze školy oba vrátíme zpět. Tedy, od Vánočních prázdnin již snoubenec, ale čeká.
U celé poznámky jsem si udělala velký otázník, takže profesorka se bude vdávat? Takže se brzo přejmenuje? Bude mít děti a ze školy odejde? Pozve nás na svatbu? Už se mi v hlavě formovaly různé obrázky z toho jak si profesorka celá v bílém vybírá vhodné boty. I když myslím, že k téhle příležitosti si jich koupí snad milión a ještě pět minut před svatbou se nebude moct rozhodnout. Jen jsem se na ni mile usmála, poděkovala jsem jí za odpovědi a ještě jsem stihla i pohladit Leona. Nejsem si jistá, jestli jsem se zeptala na vše, na co jsem chtěla, no, vím, že poslední otázka některé kluky z vyšších ročníků asi nepotěší. Co už. Rozhovor byl u konce a bylo třeba jít zase dál. Když za mnou profesorka zavřela dveře, zahleděla jsem se ještě na kabinet a pak pelášila do redakce. Osobně mám profesorku ráda a byla jsem šťastná, že jí vidím spokojenou. No, co bude příště? Kam mě kroky a zásoba otázek zavedou? Pokud je někdo, kdo by vás zajímal, dejte mi vědět! Osobně jsem toužila udělat rozhovor s dvěma profesory, ale… Ani jeden to tu s námi už nevydržel a oba odešli.
Se špinavýma botičkama
R.Wildhame
