V minulém díle této série jsme se podívali na jednu méně známou pohádku, ovšem dnes tomu bude úplně jinak. Jeden ze začatých příběhů, kteří zelení studenti obdrželi, byla i velmi známá mudlovská pohádka, která nese název Sněhurka. Jak si tedy zmijozelští spisovatelé poradili s tak známým dílem, to si můžete přečíst v této části pohádek po zmijozelsku.
Žila byla v jedné daleké zemi královna, která se jednou při šití píchla jehlou. Když spatřila na svém prstu kapičku krve, pronesla přání: „Kéž bych jednoho dne měla dceru bílou jako sníh s tvářemi rudými jako krev!“ Do roka se jí narodila dcerka, které dala jméno Sněhurka. Krátce však trvala královnina radost, protože onemocněla a zemřela. Král se znovu oženil s krásnou, ale velmi domýšlivou ženou. Nová královna měla kouzelné zrcadlo, kterého se neustále ptala: „Zrcátko moje, kdopak je z celého království nejkrásnější?“
„Královno moje, vaše krása by se mohla rovnat jedné, ale odpovědět přesně nemohu. Přijďte zítra a má nerozhodnost bude určitě pryč.“ Opakovalo kouzelné zrcadlo celý den dokola a královně to drásalo nervy. Měla chuť jej vzít a rozbít na milion kousků. Zrcadlo totiž poprvé za svou tisíciletou existenci bylo nerozhodné a zmatené z toho, co ve svém vnitřku vidělo. Až druhý den ráno bylo schopno odpovědět, když mu královna po několikáté vyhrožovala jeho zničením. Nikdo však nečekal, že odpoví tak, jak odpovědělo: „Královno moje, nikdo živý není krásnější než-li vy, i když pochyby jsem během včerejšího dumění mělo. Nemohu odpovědět tak, jak chcete, protože jsem krásněji než vy samotná, má paní.“
Královna hleděla na zrcadlo zprvu nechápavě, než jí začala docházet jeho slova. Její výraz vystřídal překvapení a následně vztek. Rudla, běsnila a v návalu všech těch emocí popadla první, co jí přišlo pod ruku. Byl to pohrabáč, který stál nedaleko krbu. „Jak si dovoluješ srovnávat se s mojí krásou!“ Vší silou se rozmáchla a pokusila se zrcadlo udeřit a rozbít jej na milion kousků, ale sotva se pohrabáč zrcadla dotkl, jako by ho to železo jen pohladilo. Nikde ani škrábnutí. Královna byla šokována a zrudla ještě víc.
Druhý den, když se trochu uklidnila, nechala vyhlásit po celém kralovství, že komu se zrcadlo povede rozbít, toho štědrá odměna nemine.
Příslib lákavé odměny přilákal mnoho zájemců, neboť se království zrovna potýkalo s krušnými časy a všeho byl nedostatek. Navíc, rozbít zrcadlo – co by na tom mohlo být složité? Právě tato myšlenka se honila hlavou chlapíkovi menšího vzrůstu, který měl přes rameno přehozený krumpáč, co zřejmě plánoval k rozbití zrcadla použít. Neuspěl.
Stejně ani jako další zájemce po něm, co donesl pytel plný kamenů, které po jednom na zrcadlo vrhal. A jinak na tom nebyli ani další, co přišli po nich. Když už královna přestávala věřit tomu, že se zrcadlo rozbije, objevil se v hradě stařík, který nakázal zrcadlo vynést do nejvyšší věže a shodit jej z okna. Jenže nikoho nenapadlo zkontrolovat, zda se pod tím oknem někdo nenachází…
…a zrcadlo padalo, padalo…
…a nechtělo zranit princeznu, která pod oknem stála, takže se samo roztříštilo a sesypalo kolem ní do kruhu. Jeden jediný kousek ji řízl do tváře a z ranky začal proudit malý potůček teplé rudé krve. Královna se radovala z rozbití zrcadla a o svou nevlastní dceru se nestrala pranic. To ovšem nebyl případ staříka, který se jako kouzlem proměnil na mladíka. Ono to kouzlo skutečně bylo, jeho osud byl spjat se zrcadlem a oba byli prokleti, až do té chvíle.
Mladík se rozeběhl k princezně a okamžitě se staral o to, zda-li jí nic není. Princezna pookřála a vzala starostlivého muže na milost, vídala se s ním, vzali se a pak, pak žili šťastně až na věky.
A co se stalo s královnou? Ta ze vší té radosti sama zestárla o dvacet let, takže už nebyla ani mladá, ani krásná a s její povahou se není čemu divit, že ji co nevidět z paláce král vyhnal. Zlá královna tak doteď bloudí v královských lesích… Pozor ať ji nepotkáte!
