To jsem si tak jednou válela šunky v té naší redakci, víte, a přemýšlela nad spoustou děsně důležitých věcí, víte. Jak roztomilé by bylo díťátko tlustočerva a ďasovce, kolik kapustových muffinů by bylo potřeba pro kompletní naplnění mrzimorské společenky nebo jak bych se konečně mohla skamarádit s nějakým tím roztomilým mozkomorem, víte. Prostě spousta myšlenek to byla. A to vám za mnou najednou přišla pansorka šéfredaktorová, víte, že prý má v plánu další rozhovor s nějakým pansorem a že prý jestli bych to jakože nevzala. Já jakože prvně nevěděla, víte, protože jsem měla naplánovanou výpravu se svými teniskami za pokladem kapitána Ponožky… rozhodně ne do Zapovězeného lesa, jo. Ale když jsem se dozvěděla, že tím dotyčným pansorem je profesor Lucian Carter, tak bylo samozřejmě jasné, že musím své plány razantně přehodnotit, že jo! Vždyť do jeho kabinetu se snažím vloupat už Merlin ví jak dlouho!
Tak jsem teda ten náš vejlet odvolala, víte. Sice mě to stálo pár hodin přemlouvání a uplácení a následně i odprodej své duše jedné umíněné červené tenisce, ale co bych pro Sonorus neudělala. Pak už jsem jen nahodila letadlovej mód a vydala se vstříc důvěrně známým dveřím Kártrova kabinetu. Ach, kolik vloupávaček už jsem s těmi dveřmi zažila. Bohužel, mohla jsem prosit sebevíc, ale otevřít se nechtěly. Zlé dveře. Tentokrát jsem ale měla zcela legální důvod, že ano. Důvod, který nebyl spojen s návštěvou zvěře, jenž by se uvnitř mohla nacházet. Alespoň ne primárně.
Nicméně jsem tedy zcela způsobile zaklepala. To jsem někde slyšela, že se to tak dělá. Tak jsem to chtěla vyzkoušet. A představte, ono to fakt fungovalo! Ozvalo se nějaký to „Dále!“, dveře cvakly a stal se zázrak! Bylo otevřeno! Tak jsem ty dveře s patřičnou grácií rozrazilo, že jo, protože jsem nechtěla nikoho vevnitř vyděsit, když bych se tam jen nějak vplížila tak.
Pansore, pansore, pansore…! Brej večír!
„Ééh?“
Seděl za stolem a vypadal, že mě moc rád vidí. No vážně, ta pootevřená ústa, rozšířené oční zorničky a výraz překvapení, který se tak snadno splete s výrazem zděšení a beznaděje! Ale kdepak, nene. Já pansora znám, takhle on se na mě tváří vždycky, když mě tak rád vidí.
„Dobrý den slečno Turner! Potřebujete něco?“
Ale pansor teď samozřejmě nebyl to nejpodstatnější, že ano. Těch zvířátek! Byli všude a byli boží! Od kluběnky na stole po dlaždičouna visícího z lustru hlavou dolů. A vsadila bych se, že v tamté skříni dřepěl drak. Snad měl aspoň z druhé strany okno.
Jó! Víte, já mám totiž supertajnou misi! Mě totiž pověřili ze Sonoru, víte, že s váma mám udělat rozhovor!
„Supertajnou misi? Rozhovor se mnou?“
Jste rád? Jste? Jste? Určitě jste, že jo?!
„Jsem, jistě, nikdo lepší to dostat nemohl!“
Aww.
„S-slečno! Nelezte na ten lustr! Ne, ošklivá Erika! Nechte toho dlaždičouna!“
Dobře, beru to „aww“ zpátky.
„Um, tak dobrá, posaďte se. Ne, ne na lustr, na židli se posaďte. A ptejte se na co chcete. Dáte si koláč?“
Fajn, fajn, beru zpátky to braní „aww“ zpátky.
Jó, to já si koláč dám! To máte koláče dycky takhle po ruce? Protože to je boží jako. To máte nějakou smlouvu s koláčovýma vílama nebo tak něco? Že vás pořád zásobují? To by bylo eště božejší.
„…koláčové víly?“
Kvůli tomu dokonce na chvilku přestal kramařit někde pod stolem. To se nedivím, koláčové víly jsou dost zajímavý téma.
Jó, víly! Takové ty se sukýnkami ze šňůr plných ovoce a křidélky z koláčové krusty. Co létají od kuchyně ke kuchyně a hodným dětem nosí ty nejlepší koláče. Víte jak, něco podobného, co děláte vy jako vidličková víla.
Na chvilku se na mě koukal a legračním způsobem otevíral a zase zavíral pusinku. Jako kapr. Fousatej kapr! Pak zavrtěl hlavinkou.
„No… s těmi se skutečně neznám. Akorát jsme se vracel z kuchyně, že opravím úkoly a koláč si sním. Nicméně jsem rád, že se o něj můžu podělit s vámi. Můžete si vybrat i vidličku!“
Vidličková víla, dyť jsem to říkala. Mě neoblbne. Se vsadím, že ten drak ve skříni spí na růžové načechrané sukýnce.
Každopádně byl můj pohled pansorovou pacinkou naveden k vitríně, kde se jako pod září reflektorů blyštila jeho skvostná sbírka příborů. A že jich bylo! Jakože fakt hafo! Ale hafoň by byl lepší.
Óóóó, ty jsou boží!
A jakože, byly sice fakt krásný, jo, ale na koláč přece nepotřebuju vidličku. To zvládnu i sama. Ovšem pansorovi se to asi nelíbilo, koukal na mě fakt škaredě. Když já mu ty vidličky prostě nechtěla zamazat, no!
A proč zrovna vidličky?
„Slečno, začalo to nevinnou sbírkou, když ještě můj otec sbíral známky. Takové ty na obálky, víte ne?“
Uau, ony se v prehistorické době posílaly známky poštou? A hned na obálce? To aby se ti trollíci špatně schovávali nebo co? To je zákeřný.
„A já si taky přál něco sbírat a ukradl jsem mámě z příborníků dvě rozlišné vidličky.“
Ale proč zrovna vidličky? Chci říct, ostatní příbory by se taky neměly diskriminátovat! Já chápu, že vidlička je dobrá třeba na polívku, ale co takový špagety?
„Nediskriminuji ostatní příbory. No, koláče se jí nejlépe vidličkama. Někde tu mám možná i lžíci.“
Jo, někde. Kdo ví kde. Chudák lžíce. Beztak se chudinka někde krčí v koutě, obklopená převahou těch děsivých špičatců!
A kolik těch vidliček máte?
„Právě teď s tou poslední, kterou jsem dostal od jedné studenty ze Zmijozelu, mám, nó… Přesně 98.“
To je docela málo.
Jako fakt, chrastí vidličkama kudy jde. Čekala jsem jich víc. Tohle by nestačilo ani na vidličkovou pevnost!
„Vám necelá stovka přijde docela málo? Je sice pravda, že jsem jich měl už více, ale pár jsem jich v letní škole daroval profesorovi Duffovi.“
Pansorovi Duffovi? A próč? Ona měl nedostatek vidliček? Ve školní kuchyni je jich přece dost. Příbory jsou hned vedle skříně s marmeládama… ne že bych o tom něco věděla.
„Neptal jsem se na co je chce, jen chtěl něco, co pro mě má hodnotu. Takže jsem mu dal pár vidliček a pexeso.“
Jůůůůů, pexeso? Vy hrajete rád pexeso?
„Já a pexeso? To si pište, že ano. Snažím se přemluvit kolegyni Swanovou, aby si se mnou zahrála. No, merlinžel, zdráhá se.“
Měl byste ji přemluvit. Pexeso je čupr! Já ho hraju děsně ráda! Jenomže mi je dycky těch dvojiček hrozně líto, že je musím od sebe oddělit, tak je radši skládám vedle sebe, aby byly spolu. Jen to pak se mnou nikdo nechce hrát.
„Ale vždyť účelem pexesa je sloučit ty dvojičky zpátky do páru aby nebyly samy ne? Tak jste to jen urychlila no.“
Načež se začal pansor smát. Já moc nechápala čemu. Co je tak veselýho na tom, když někdo oddělí chudinky kartičky?
Každopádně jsem mezitím dopapala koláč a musím říct, že byl fakt supr čupr. Pansor má dobrej vkus při krádežích jídla.
Mně se líbí, kolik zvířátek tu máte. I když vlastně nevim, kolik jich tu je. Ale líbí se mi to! Není jim tu všem nějak těsno? Kdybyste chtěl, mohla bych vás jich pár zbavit…
„Eh, ne slečno, moje zvířátka jsou moje a já je všechny zbožňuju. Tohle je Bulva.“
Ukázal na kluběnku na svém stole. Krásná. Dokonce když jsem jí dala drobek z koláče, tak zavrněla. Takový malý klubíčko radosti!
„Pár mých zvířat jste viděla na hodinách, no třeba támhle na skříni leží i Koule.“
Taková krásná kočička! … a překvapivě kulatá!
„Některé zvířata mám na jiných místech než je kabinet. Chudák Hagrid, tomu Pepina dělá občas problémy.“
Pepina? To je ten obří hlemýžď, že jo? Ten je boží. Proč by dělala problémy? Vždyť je to takovej přítulnej tvoreček!
„Protože mu zasliznatila kabát a jde to docela špatně vyčistit, víte?“
No, a to něčemu vadí? Přece kdo by nechtěl mít na kabátě pravej hlemýždí slíz?
Jako vážně, hlemýždi jsou super! A takovej kabát plnej slizu je jenom známka toho, že vás má ten tvoreček rád!
„No ona právě teď vrhá mladé, víte? A její produkce slizu je tak stonásobná.“
Jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů! To je ještě božejší! Bude to taková velká hlemýždí rodinka. Už máte vybraná jména? Jeden by se mohl jmenovat třeba Pepík, po mámě. A další třeba Malcolm, po panu ředitelovi. Viděl jste někdy hlemýždě s knírem?
„Jména nemám, ještě ani nevím kolik jich přesně bude. Ale hádal bych tak kolem 15.“
Budeme se s nimi kamarádit, že jo? S malými šnečky! Budeme je mazlit a krmit a tulit se. Jůů a budeme si s nimi i hrát na honěnou?
„Jistě, můžete se s nimi bavit, jestli je najdete.“
Řekne a zatváří se u toho jako každej profesor, co slibuje, že rozhodně, nene, nikdy, za žádných okolností, nebude zadávat domácí úkol.
Krutě mě podcenil.
Takže můžu? Jó, to je čupr! Tak já se za nimi k Hagridově hájence stavím, jó?
Načež pansor zaplul pohledem kamsi k zemi. A mlčel. Ha.
A máte radši vidličky a nebo zvířátka?
„To je těžká otázka slečno. Na to vám nedokážu odpovědět, ale kdyby jste k tomu zařadila ještě koláče a draky, dostanete na seznam všechny moje oblíbené věci.“
A jak jste se vlastně stal pansorem, pansore? Proč radši nejste někde s dráčkama v rezervaci? Vždyť to je mnohem lepčejší!
„Profesorem? Popravdě ani nevím co mě k tomu vedlo. Prostě jsem… “
V téhle části pansor zmlknul a chvilku vypadal fakt divně. Na čele měl takový srandovní čárky a svraštělé obočí. Divný, fakt. Dočista, jako kdyby přemýšlel.
„Nevím, prostě jsem profesor. Draky mám sice rád, ale kdybych se věnoval jen jim, nemohl bych se věnovat i ostatním zvířátkům a vám, ne?“
Tak co kdybyste se stal profesionálním imitátorem trávníku? Chci říct, kdybyste na sebe nalepil hodně trávy a pak si lehl na zem… nu, většina zvířátek i draků capká po trávníku, ne? Takhle byste mohl být na blízku všem! Hodně na blízku! …oh, a nebo co takovej strom, hm? Listí by vám slušelo!
Chvilku na mě koukal, jak kdybych snad řekla nějakou hloupost. Třeba něco jako možnost práce na půl úvazku a tato omezená a snad že i flexibilní pracovní doba by mu umožnila se lépe věnovat jeho hobby, přičemž by snad že i mohl budovat kariéru profesorskou stejně jako kariéru dračího a zvířecího diplomata, vyjednávajícho lepší vztahy mezi dračí, tvorskou a lidskou populací. Hloupost, že?
„Eh, co?“
Strom. Takový to dřevěný, co roste venku.
„Strom? Ne, na to jsem se neptal, chtěl jsem vědět jak vás napadl ten imitátor trávy. No, raději to nechci vědět. Bude toho ještě hodně? Potřeboval bych jít nakrmit Pepinu.“
Uh? No, tak asi jakože by to mohlo stačit, jó. Jen tady ještě poslední otázka. Nó, tak jeden z našich redaktorů měl teda jakože otázku, jestli když jste byl malý, spadl jste do kotlíku s červenajícím se lektvarem, nebo jste se s tendenci měnit se po každý třetí větě na rajčátko už narodil?
Hmmm, rajčátko…
„Jeden z redaktorů? Který? Do kotlíku s červenajícím lektvarem? To ne, sice jsem do kotlíku spadnul… teda nespadnul. Spíše mi tam jeden starší spolužák nacpal hlavu, a pak mi vyskákaly vředy po celém obličeji. Ale červenající lektvar to určitě nebyl, zeptejte se Regin, byla to hrůza. Hlavně ta Swanová když se tam tak chechtala. Heh, ale to tam nepište, jsem rád, že si na mě nepamatuje!“
Jejda.
Aha, aha. Tak vy jste chamaleon?
„Chameleon teda nejsem i když myslím, že by to bylo fajn…“
Potom se zakoukal kamsi nahoru do stropu. Dost zasněně. Letmo jsem se tam koukla, byla tam pavučina. Možná se v něm už probouzeli plazí instinkty?
Jó, chameleoni jsou boží! Mají hrozně kůl jazyk!
A tak jsem ho na něj vyplázla, že jo, aby věděl, o čem mluvím. Když někdo nezná strom, tak se musím ujistit, že ví, o čem mluvím.
A asi to věděl, protože ho na mě vyplázl taky. A pak se rozesmál. A tak jsem se rozesmála taky.
A pak se pansor zvedl, že vážně už musí jít za tou Pepinou. Že má těhotenské chutě a že je nevrlá, když nedostane včas papání. Tak jsem mu zamávala a řekla mu, ať pádí, že budoucí maminky se musí rozmazlovat. A že ať pozdravuje ty drobečky v jejím bříšku. Ovšem můj ďábelský plán mi nevyšel, páč když pansor vycházel ze dveří, asi si tak trochu uvědomil, že mě tam nechává. Takže jsem byla sprostě vyhnána. Ale příště, příště mi to určitě vyjde!
E.T.
