Kolejní akce Mrzimoru – Kdo se nepomočí, ten je hrdina!

Mám dojem, že cílem každé mrzimorské akce je potěšit jednotlivé studenty tak moc, aby se vraceli s mokrou skvrnou na kalhotách a s vlasy trčícími hrůzou. Ani tato nebyla jiná. Sedět ve společence u krbu a povídat si, to není pro tato setkání obvyklé. Většinou je to totiž právě akce, co vytáhne lenivé studenty, aby si trochu proklepali zadnice a jako bonus jim tam připraví nějakého toho hororového tvora, kterého samozřejmě všichni velmi rádi uvidí.  Ovšem tato kolejní akce, ta předčila všechny předcházející.

Už samotný začátek napovídal, že kolejní ředitel pan Prescott se slečnou prefektkou Adherence zlomyslností jen hýří, ačkoliv jakmile jsme my studenti dorazili na místo, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Přestože v šest večer bývá ještě za normálních okolností vidět, tentokrát byla část pozemku u Hagridovy hájenky zahalena hávem tmy, kterou narušovaly jen hořící svíce. Ty studenty nasměrovaly až  k použité žluté ponožce s dírou na palci, na níž všichni jen nedůvěřivě zírali, ale to by nebyla Erika, aby ji v tu ránu nezačala litovat. Užuž si myslela, že bude mít k Evženovi kamarádku, když vtom se ze záhadné fusekle vyklubalo přenášedlo. Smůla, Eriko, musíš hledat jinde.

Díky staré smradlavé ponožce a tajemnému hlasu, který nám celou dobu radil, jsme se nakonec všichni dostali přímo až do Zapovězeného lesa. Jako by nám však samotný les nestačil, naskytl se nám hned po přistání pohled na bludiště vybízející nás ke vstupu. Jérôme, ač se zprvu bál ponožčího moru, se nakonec překonal a také se té potvory chytnul. Bravo chlapče! Takto se chová pravý hrdina. Kdo mohl, tak se někoho chytil. Jako nejstatečnější z nejstatečnějších jsem se projevila samozřejmě já, rozklepala se mi kolínka a tak jsem nalepila okamžitě na Eriku. „Budeš mě chránit,“ rozhodla jsem se a tak chudák černovláska neměla na výběr. Mark se zachoval jako pravý člen své koleje a vystrašenou Sonyu popadl za tlapku a dodával ji odvahu.

A ta byla potřeba. Protože, kde se vzala, tu se vzala, objevila se před námi sfinga a chtěla po nás zodpovědět hádanku. Hádanka byla těžká přetěžká, ale my moc ani odpovídat nechtěli a vymýšleli snadnější řešení. Většina vytáhla hůlky a chtěla sfingu zneškodnit.  „Ejj, nepodpálíme ju?“  Vyšlo z úst roztomilé Lujky, ale než to stihla zorganizovat, bohužel tři nejchytřejší ve složení Theodory, Marka a Edwina zvládli odpovědět a tak jsme mohli pokračovat dále.

A rovnou k večeři! Tedy spíš my jsme měli být ta večeře, protože se před námi objevily tři růžové vypelichané slepice a chtěli nás zapíchnout! Vidličkou. Jedna brutálně nakopla nebohého Jerôma, pokusil se je zneškodnit, avšak marně. Chlapec měl chudák nohu skoro zlomenou, jaká to byla perda. Mrzimorský blázen Erika místo, aby se bránila, tak se šla se slepicemi mazlit a kamarádíčkovat. A proč ne, láska prochází žaludkem a jistě na tom bude podobně i přátelství, aspoň si nestvůry zajistily první chod. Mír a lásku, holka. Bude potřeba.  Myslím, že ten banán jejich hladové žaludky nezasytí.

Tyto přátelská stvoření bodnou Sony vidličku do zadku, Edwin taky bohužel nebyl jejich vřelého přivítání ušetřen. Já jsem neváhala a hned na stvůry použila znehybňovací kouzlo. Kdo mohl tušit, že ty potvory to ale odrazí a sama si to odnesu! Lujka se mě sice pokusila z tohoto stavu dostat, ale marně. Nebýt silné Clarie, ležela bych tam ještě dlouho, ovšem ta neváhala a nahodila si mě na svá záda. Díky, kamarádko. Kluci, styďte se!!

Museli jsme vymyslet, jak se příšer zbavit. „Ehm, když nás necháte projít, odejdeme  a nebudeme vás otravovat! To se vyplatí!“ Zkoušel na ně jít Darren asertivní cestou, ovšem moc úspěšný nebyl. Tady zabrala jen přímá cesta, skočit a vyrvat peří! Anebo to skoulejte jako Drahuška, do ničeho se po hlavě nehrňte a bude vám hej!

Když útočníci zbaběle zmizeli, nastal další problém. Oslepla Lujka a nebýt Clarie, ostatní bychom ji tam nechali. Tomu se říká přátelský Mrzimor, styďme se a všichni!

Poslední překážkou byla mumie, kterou jsem  nakopla do rozkroku, Lujka švihla pánví a bylo po problému. Mumie radši nahodila zpátečku. Takhle se to dělá, diplomacie je naprd, důležitější je vědět, kam se trefit! Poslední překážkou byly zákeřné otázky. Dostali jsme se k nějaké stěně, která nás pustila pryč jen po správné odpovědi. Postupně jsme je všichni zvládli, někteří se dostali k organizátorům hned, někteří později. Sice si někteří málem cvrnkli do kalhot, ale přežili jsme to. My zvládneme všechno. Jsme přece Mrzimor.

Reakce na akci přímo od účastníků:

„Bylo to naprosto boží! Bylo tam bludiště, co mluvilo a taky tam byli skřítci, kteří mě nechali se s nima kamarádit! Skupinový objetí! A potom tam byl pán, co byl celej obmotanej obvazama, tak byl asi nějakej rozbitej.Ale nechtěl mi říct, co mu je a potom usnul. Tak jsme ho nechali spát. A taky tam byla ponožka, taková opuštěná. Mně jí bylo hrozně líto, protože se k ní nikdo nehlásil, tak třeba jestli se ztratila od majitele… jestli ano, tak já ji adoptuju, ale samozřejmě bych byla radši, kdyby se dostala zpátky k rodině, že jo. Takže pokud někdo z vás postrádá ponožku, tak určitě běžte za ní, protože vypadala hrozně smutně.“ Toto nám o akci vypověděla milovnice zvěře a všeho nezvyklého Erika.

Lujka to ovšem popisuje jinak než tato milovnice. „Mno, jak bych začala. Normálně jsem se vydala k Hagridově hájence… Až když jsem byla v půlce cesty, mi došlo, že je tma jako o půlnoci. Jaksi jsem nad tím mávla rukou. Jakmile se ozval jakýsi hlas, trochu jsem nadskočila a provedla, co jsem udělat měla. Dotkla jsem se té fůj fusekle a přenesla se kamsi kdo-ví-kam. Tak jsme se najednou dostali do bludiště. To bylo vcelku fajn, než přiběhly takové červené stvoření s vidličkami. To byl nebyl Jérome, aby se do nich nepustil. Prostě zařval: „Oni maj vidličky, to je takovýto meal ready-to-eat.“ a pustil se do jednoho z nich. Já jsem se nakonec naštvala a přiklekla k očividnému vůdci. S tím jsem začala jednat. Nakonec nás nechali a my se vydali dál. Jop, v půlce cesty jsem „kouzlem“ oslepla. Tak jsem začala oslavovat. Erika mi radila, ať otevřu oči, ale kdybych je otevřela, hezký pohled by to nebyl. Po chvíli jsem zase přišla ke zraku. Což bylo fajn, ale to přede mnou stála jakási zombie. Z kapsy jsem vytáhla spousty kousíčků a poskládala pánvičku. To už se poskládala mumie sama. Tak jsem jí šlehla tou pánví ještě jednou. Nakonec jsme se dostali k jakési stěně kdy jsme dostávali kvíz. To už byla pohodička. Kolejní akci jsem si užila, bylo to vážně suprové dobrodrůžo.“