Den Trifidů

Přestože jsem se do kulturního okénka vrhla s vervou a začala s fenoménem dnešní doby, v minulém díle jsem se posunula dvacet let zpátky, tedy až do roku mého narození. Nyní jsem se rozhodla šlápnout na stroj času ještě o něco důkladněji, takže dávejte pozor, držte si klobouky… a pojďte se se mnou ponořit do recenze na sci-fi jménem Den trifidů, které vyšlo v roce 1951. Na Wikipedii to označují za vědecko-fantastické literární dílo, které je nejznámější z knihovničky již zesnulého autora Johna Wyndhama. Využil atmosféru druhé světové války a zatlačil na svoje čtenáře spíše psychologicky, než aby je varoval před nějakým obřím nebezpečím, které si na sebe jako lidstvo ušijeme sami.

Pokud máte rádi apokalypsu – samozřejmě, že máte, kdo by nechtěl apokalypsu, že? – tohle je dílo zkrátka pro vás. Všichni nadšenci The Walking Dead by ovšem měli vzít na vědomí, že po zemi nebude kráčet miliarda zombíků, ale masožravých rostlin, které namísto rvaní střev pouze vystřelí svůj jedovatý šlahoun, osobu usmrtí a následně dva dny čekají, než mrtvola začne hnít a páchnout, aby ji mohly v pohodě a v klídku sežrat. To jsem se ale posunula příliš dopředu. Snad vás to nažhavilo. Mělo by. Tahle klasika mi ucházela posledních deset let a mě osobně mrzí, že jsem na ni nenarazila mnohem dříve.

“Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.”

Mám na vás jednoduchou otázku. Kdybyste si měli vybrat, o který smysl přijdete, jaký by to byl? Bez očí nic nevidíte. Bez uší nic neslyšíte. Bez čichu nic necítíte. Bez chuti nic neochutnáte. Bez hmatu nic nenahmatáte… co by pro vás představovalo největší ztrátu? Většina lidí by si pravděpodobně vybrala čich, neboť by tak přišla o celoživotní dilema alá “Co si počnu s prdama?”, ovšem v téhle knize se vykreslí situace, kdy víc jak 90% obyvatelstva této planety přijde o svůj pohled na věc. Svět za okny utichne. Nemohou jezdit auta. Lidé se bojí vycházet ze svých domů. Přichází problémy v podobě vypojení elektřiny, vody. Sužovaní hladem musí utíkat do ulic pro nové suroviny. Slepí nemohou najít cestu zpátky domů. Umrzají. Jsou ušlapáni. Postižení katastrofou (ne)vidí svoji naději pouze v těch, kteří neoslepli a tak vznikají otrokářské skupiny nevidomých, kteří loví vidomé, aby se o ně starali a zvětšili tak jejich šanci na přežití – která se tak či onak blíží nule.

Hlavní hrdina je jeden z těch, kteří o svůj zrak nepřišli. Vzhledem k tomu, že během “oslepovacího manévru” trifidů, či oč se jednalo (jedna z nejvíce rozčilujících záležitostí na tomhle sci-fi je to, že důvod oslepnutí není nikde pořádně vysvětlen, jedná se pouze o teorii hlavního hrdiny) ležel v nemocnici se zavázanýma očima, je zkrátka v klidu a v pohodě. Postupně se mu otevírá svět nových možností, kdy přichází na to, že jeho nejbližší jsou prostě pryč a jemu nezbývá nic jiného, než se pokusit přežít na vlastní pěst. Lidé kolem umírají, zásoby docházejí a musí se potýkat s existenčními otázkami, tedy i tou, jestli žít ve skupině, nebo na vlastní pěst.

“Můžeme si dovolit živit omezený počet nevidomých žen, neboť ty budou mít děti, které vidět budou. Nemůžeme ale živit nevidomé muže. V našem novém světě se tudíž děti stávají mnohem důležitějšími než manželé.”

Během 250 stránek dojde k řešení všech otázek, které byste si během apokalypsy mohli položit – odpovědi nejsou ovšem vyloženy na stole, takže potenciální rozhodnutí by stále bylo na vás… A asi v žádné literatuře nikdy nenajdete odpověď na to, jak se zachovat. Existenční a morální otázka: “Mám se pokusit zachránit ty, kterým není pomoci, nebo se mám pokusit zachránit sebe, když můžu zachránit celé lidstvo?” je řešená během prvních padesáti stran a přestože druhá možnost je logičtější, časem vám nahlodá mozek. Co je správné? A co ne? Jak moc jsme materiálně a morálně svázáni s naší dobou, lidskostí? Co je to vlastně lidskost? A může válka všechno během několika vteřin změnit? Nejenom, že většina planety je nevidomá a umírá vysokým tempem, ale do toho se nový druh pochodujících a masožravých rostlin utrhl ze řetězu a nyní představuje smrtelné nebezpečí pro kohokoli, kdo není náležitě chráněn.

“Ale lidská hloupost – a zvláště hloupost, které se v patách šíří strach – je snad bezmezná.”

Příběh je to bohatý. Na otázky, morální dilema i na emoce. Stačí se jenom zakousnout a číst. Jediné, co bych autorovi vytkla, byl až příliš slušný slovník, kdy zkrátka scénu s několika mrtvolami vykreslí, jak kdyby mluvil o počasí, kromě toho i ono (ne)vysvětlení dané skutečnosti, díky které miliardy lidí přišly o zrak. Takže za mě doporučuji k přečtení osmi prsty z deseti. Máte se na co těšit.

E. K.