Když jsem byla vybraná, že mám podrobit rozhovoru profesora, tak jsem v první chvíli byla nadšená, protože už jsem se těšila, jak si s někým z mých oblíbených vyučujících popovídám. Úsměv mi trochu pohasl, když jsem zjistila, s kým mám ten rozhovor dělat – posilu týmu, Raina Duffa, jsem párkrát míjela na chodbičce ve vlaku a vůbec mi od pohledu sympatický nebyl, což se moc nezměnilo ani po Zahajovací slavnosti. Ale co, přežila jsem útok akromantulí, takže určitě přežiju všechno, řekla jsem si a psychicky se obrnila – horší než profesor Snape přece nemůže být nikdo.
Když vypsal hodinu na středeční večer, tak jsem poněkud znervózněla, doufala jsem, že to budu oddalovat co nejvíce to půjde. Ale vzhledem k tomu, že nad námi Lacrux drží pevnou ruku a stejně by nehrozilo, že zadaný úkol vyšumí do ztracena, sebrala jsem všechny síly (což dalo po hodině drakologie, kdy kvůli profesoru Carterovi zemřel další drak, velkou práci, to vám povím) a vydala jsem se k jezeru. Využila jsem toho, že vždycky chodím na hodiny s velkým předstihem a požádala ho, jestli by po vyučování neměl chvilku na rozhovor. Vypadal z té představy podobně nadšeně jako já, ale ani mě nezaklel, ani mě neposlal do háje a zpod knírku zamručel slova: “Mám čas”, která jsem si vyložila jako souhlas. Během jeho popisování, jak člověka musíte zmlátit, když se topí a nacvičování si zklidňovacího kouzla, jsem začala vymýšlet otázky. Na konci hodiny jsem nervózně čekala, než všichni studenti odejdou, abych se mu mohla připomenout a sfouknout to co nejdříve – pak jsem ale zaregistrovala, jak se hádá s Greyovou. To jsem okamžitě zahájila taktický ústup s doufáním, že si mě nevšimne a když jsem zahlédla, jak jejím směrem máchá hůlkou, tak už jsem přímo utíkala.
Určitě si všechno, co jí provedl, zasloužila, ale ráno se mi za ním chtělo ještě méně. Musíš bejt statečná jako Leslie a Ron, opakovala jsem si pořád dokola, ale v tu chvíli bych snad raději šla sama do Zapovězeného lesa – nicméně nohy mě chtě nechtě zavedly k jeho dveřím, na které jsem po několikaminutovém odhodlávání zaklepala a… Nic. Chvíli jsem počkala a už se radovala, že profesor někde lítá a že mám skvělou výmluvu, proč rozhovor neproběhl, nicméně jsem zaťukala ještě jednou a… To jsem neměla dělat. Normálně mi otevřel polonahej, takže jsem okamžitě pohled zabodla do země. Po slovech “Jo, to jste vy. Počkejte,” jsem se odvážila oči zase zvednout – díky čemuž jsem viděla dveře zabuchující se mi před nosem. Měla jsem sto chutí odejít, ale pokyn počkejte mě přilepil k zemi, a tak jsem vyčkávala, než mi už celooblečenej otevřel znovu a pozval mě dál. Čekala jsem, že tam bude mít čurbes, protože všichni kluci jsou hrozně nepořádný, ale tam vám bylo uklizeno! Nabídka “Dáte si něco? Mam tu buřty a chleba ze včerejška, bohužel bez hořčice. Čaj?” mě tak zarazila, že jsem to automaticky odmítla, i když ty buřty, ty bych si teda dala.
No, nakonec to nebylo tak hrozný. Vlastně byl docela příjemnej, teda tak o milión tisíc dvacet procent víc než předchozí večer na hodině a i když vypadal, že každou chvíli usne, tak mi na všechno odpověděl s víceméně otevřenýma očima. Veškeré odpovědi jsem si slovo od slova zapisovala do svého notýsku, a tak se teď o našem novém profesorovi, Rainu Duffovi, můžete něco více dozvědět i vy.
K profesorskému stolu při zahajovací slavnosti zasedlo mnoho nových tváří, mezi nimi i vy – co vás na naší školu zavedlo?
- Poslední tři roky jsem strávil v Rusku, kde jsem zkoumal chování gryfů, kentaurů – s těma se dalo teda těžko dorozumět, páč mluvili jenom rusky a to já ovládám čistě sporadicky, rozhodně do mojí slovní zásoby nepatří nic o lidský špíně a lukostřelbě – a taky jedný ženský. To poslední by vydalo asi na nejdelší vědeckou práci. Zkrátka jsem potřeboval pauzu od vodk-ehm, od tamějšího podnebí a naopak myšlenka izolace mi přišla nade vše příznivá. A co je lepšího na úplný odproštění se od známejch než Bradavice?
Sice jsem moc nepochopila, co je špatnýho na vodě a proč si od ní člověk musí dávat pauzu, natož aby někdo chtěl opouštět svoje známé, ale dospělí jsou prostě občas divní. Nicméně jsem se rozhodla se v tom nešťourat, protože bych to asi nepochopila ani po vysvětlení, takže jsem raději přešla ke zjišťování, na co se můžeme těšit.
Co máte v plánu studenty v létě naučit? A jaký předmět plánujete vyučovat během školního roku?
- Vzhledem k tomu, že jsem založil – už – světově známou firmu, která funguje bez mýho drobnohledu, můžu si dovolit odjet prakticky kdykoli, kamkoli. Ale vzhledem ke svojí profesi bych se měl předevšim soustředit na péči o kouzelný tvory. Stejně tak jsem po studiích šel na Ministerstvo kouzel, kde jsem fungoval jako diplomat pro vztahy s mudl-no, nečumte na mě takhle, fakt mi to šlo. Teda já jsem s nima komunikoval čistě písemně, k panu premiérovi a královně mě nepustili. Takže ještě studium mudlů. Co se toho vyučování týče, tak moje vysvědčení a znalosti jsou docela pestrý, takže podle toho, co uznám zrovna za vhodný. Po včerejším fiasku, kdy polovina studentů nezvládla dřevěnou figurínu ve vodě bych ještě rád vysvětlil, co se dělá s utopencema, respektive topícíma se lidma. A nyní si pohrávam s myšlenkou hodiny lektvarů, uvidíme, uvidíme.
Hm, takže se do dřevěnejch panáků asi bude mlátit dál. Kdyby to nezahrnovalo plavání v Černém jezeře, které má bezedné dno a oliheň útočící čím dál tím častěji, tak by mě to možná i bavilo. Ale jestli jste stejní srabové jako já, tak nezoufejte, pan profesor myslí i na to a nechá vás si na břehu procvičovat kouzla!
Můj kamarád od vás ve vlaku dostal čepici s myšíma ušima – takové věci nosíváte?
- Tyhle věci jsem našel zapadlý ve vlakový kóji a rozdal jsem polovině studentům, co mi zrovna padli pod ruku. Našla byste tam i skotskou sukni, ve kterejch si třeba zrovna nelibuju, ale uznávám, že bylo pár Halloweenů, kdy jsem v ní vyloženě zazářil. A co se týče tý čepice – když vám mrznou uši, namazala byste si s klidem i ho*no na hlavu, když by to pomohlo.
A pak že nejsou dospělí divný, když by si klidně namazali bobek na hlavu! No nicméně jsem se rozhodla rozhovor využít i jako užitečný výzkum pro studenty, takže teď nažhavte pozornost.
Na co by si studenti měli na vašich hodinách dávat pozor? Aby nepřišli o body, případně o zdraví? A je naopak něco, čím je možné si u vás šplhnout?
- Já si myslim, že nejideálnější z hlediska zachování zdraví je na moje hodiny nechodit. Nesnášim pozdní příchody, nemam rád drzost a rozhodně nesnášim, když mi někdo kecá do výkladu… Takže se zkuste tvářit jak šprti a možná vás budu nesnášet o něco míň než doposud.
Jo, čim víc budete mlčet a já o vás nebudu vědět, tak tim líp pro vás i pro mě.
No, takže prostě buďte šprti, ale u toho mlčte, takže vlastně šprti nebuďte. Ani tohle moc nechápu, pan profesor je nějakej složitej. Ale to nevadí, aspoň někde si šplhnu příchody s půlhodinovým předstihem – a vám na jeho hodiny doporučuji to samé.
Ty obrázky co na sobě máte, to je co? Nikdy jsem to neviděla, to je něco, co vám pomáhá kouzlit?
- To je, mladá slečno, tetování. Nepomáhá s magií jako takovou, není vlastně nijak užitečný, ale jde spíš o estetické hledisko. Pro vás to možná představuje obyčejný malůvky, pro mě má každý svůj vlastní specifický význam, který nemíním rozebírat ve školnim časopise. Dál?
V knihovně jsem si pak ve slovníku vyhledala slovo estetické a abyste nemuseli dělat to samé, rovnou vám sem napíšu jeho význam: krásný, působící dojmem krásy, pocitem libosti. Jestli opravdu takové ty obrázky jsou, musíte posoudit sami, až se pan profesor zase svlékne do plavek.
Už jste si stihl ve škole najít kamaráda? Bez kamarádů je podle mě život hrozně nudnej, víte, já bych třeba-. Ehm, pardón. Našel jste si tu nějakého kamaráda, ať už z řad profesorů, nebo studentů?
- Víte, já jsem sem nejel hledat si nějaký pseudokámoše, těch už mam teda dost, i když s pár kolegyněma jsem už našel společnou řeč. Nejsem si ale jistej, jestli se můžeme označovat za best friends forever (ironický smích), spíš se jedná o spolupráci na úrovni bylinkářství a kouzelnejch tvorů.
Panu profesorovi jsem navrhla návštěvu Hagrida, protože by si určitě rozuměli, když mají oba dva rádi kouzelné tvory. Vážně si myslím, že člověk by neměl být bez kamarádů. Odpověď “Slečno, Hagrida znam už z období svýho studia na škole a na jeho dobrůtkách jsem si už párkrát málem totálně vylámal zuby. Ale určitě za nim někdy zajdu a pozdravim ho, ale jak jsem řikal už po vaší otázce, nepřijel jsem si sem hledat kamarády. Ale jo… dal by se považovat za starého známého, to ano,” mě aspoň trochu uklidnila. Nicméně jako jsem nedokázala ignorovat ty obrázky po těle, nedokázala jsem to ani s jeho knírkem.
Snažíte se si nechat narůst delší a hezčí knírek než má pan Albertson?
- Kdo je pan Alberts-ááh, říďa. Knírač. No, já osobně jsem si vždycky zakládal na tom, abych měl nejhezčí kudrliny na škole, v tomhle ohledu se považuju za naprosto nedostižnýho. Takže tak.
Podle mě by se měla udělat školní anketa o nejhezčí knírek! I když by v ní byli jen dva účastníci… Ale pan Duff vypadá, že je na své kudrlinky vážně hrdý, takže jestli si chcete šplhnout, určitě mu je pochvalte.
Jste v nějakém bližším kontaktu s mudly, že umíte zachraňovat topícího tím boucháním do břicha?
- Jak jsem řikal, po studiích jsem působil na Ministerstvu kouzel, kde jsem s mudly přicházel do bližšího styku než ostatní. Respektive s jejich zvyklostmi. Nehledě na to, že za našich časů se studium mudlů vyučovalo jinak, z praktičtějšího hlediska – zkrátka jsme kombinovali znalosti kouzelníků a mudlů dohromady, čímž vlastně začaly vznikat zajímavé kombinace. Podle mě je důležité, aby si studenti uvědomovali, že nečaři mají svoje technologie, svoje postupy a i kulturní návyky, které bychom neměli přehlížet.
Já tedy radši zůstanu u zachraňování kouzly, i když mám mudly ráda. Ale někoho mlátit mi prostě nepřijde správné, i když je to za správným účelem. Radši jsem se v tom dál nešťourala, aby po mně profesor nechtěl názornou ukázku, protože jsem při jeho výkladu zas tak pozor nedávala a určitě bych bouchla špatně.
Proč pořád tak koukáte na moje vlasy? Já si je chtěla přebarvit zpátky, ale jestli se vám líběj, tak si je klidně nechám, fakt. Třeba za nějaký body.
- Protože vaše vlasy působěj, jak kdybyste je vytáhla z horroru, nehledě na to, že timhle stylem se vyznačujou osoby, který maj sebedestruktivní sklony. To jsem vás chtěl poprosit, jestli se chcete zbavovat svýho života, udělejte to laskavě na místě, kde vás neuviděj studenti a já budu mimo hrad. Nikdo nemá náladu to uklízet.
Na moje ujištění, že se zbavovat života nehodlám jenom pokejval hlavou, ale podle mě mi moc nevěřil. Až mě na chodbě potkáte někdo, kdo umíte Colovariu, dám vám kartičku z čokožabky, když mi je nabarvíte zpátky, protože já žádný takový sklony fakt nemám! Nicméně mě tím tak vykolejil, že jsem už úplně zapomněla, co dalšího jsem chtěla vědět…
A už vlastně nevím, na co se vás zeptat, tak nechcete se na něco zeptat sám sebe? Nebo jako chápete, jestli je něco, co byste rád prostřednictvím našeho časopisu sdělil?
- Chtěl bych čtenářům tohoto časopisu připomenout, že do redakce se hrnou pouze ambiciózní šprti s nutkavou tendencí získávat si pozornost a strhávat ji na sebe, takže pozor na ně. Ale občas se tu dočtete něco fakt zajímavýho – rozhodně ne teda rozhovor se mnou, fakt jste to dočetli až sem? -, tak to rovnou nezahazujte… Asi… Možná.
Poslední odpověď jsem se rozhodla brát jako pochvalu nám všem, co v redakci jsme, abych se kdyžtak nerozčílila, kdybych ji začala dopodrobna rozebírat. Jak už jsem psala na začátku, nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem čekala (vážně jsem k němu šla i přes to, že jsem si byla jistá, že mi sebere body!). Jen mě doteď mrzí, že jsem odmítla ty buřty, šíleně to tam vonělo – no řekněte, může bejt člověk, co vám nabídne svoje jídlo, strašnej? Podle mě ne. Takže jsem dospěla k závěru, že jeho hodiny ze svého seznamu nevyškrtnu a určitě byste to neměli dělat ani vy!
Prefektka Havraspáru bez jakýchkoli sebedestruktivních sklonů,
M. Magpie
