Konečně!
Nastal den s velkým D a já se zvesela šinula na to vskutku neobyčejné vlakové nástupiště děvět a třičtvrtě. Letos jsem se poučila z loňské letní školy a netáhla jsem s sebou celý pokoj, to si nechám až na školní rok, ale stačil mi menší kufr, s kterým jsem lehce proklouzla zdí a pohled mi ulpěl na vlaku. Paráda, lidi se kolem vlnili a na každém pomyslném rohu stály nové a nové tváře. Většina z nich se zvesela s úžasem rozhlížela tak, jako já loni, když jsem jela do Bradavic poprvé.
Bylo vskutku zábavné pozorovat všechny nadšence hrnoucí se do vlaku. K mému překvapení jsem našla i prázdné kupé, kde jsem se svalila s knížkou v naději, že bez společnosti přežiji cestu až do cíle. A ač je to jen letní škola, byla jsem nadšená, že se tam mohu vrátit. Konečně zase budu moci kouzlit, stýkat se s kamarády, které jsem od konce školy ani neviděla a hlavně jsem se těšila na učení. I když vím, že v letní škole je to trochu odlišné, nic nemění fakt na tom, že jsou to prostě hodiny a já se na ně těším. K mému obvyklému štěstí jsem nakonec sama neseděla, přisedla si ke mně jedna z nových tváří, dívenka tak zlatá, že bych si ji hned nasáčkovala domů místo své sestry. Cesta probíhala poklidně a čas ubíhal tak jako vždy, tedy až do chvíle, kdy teplota začala rapidně klesat. Ani nevím, co se přesně stalo, předpokládala jsem, že si nějaký starší student hrál s kouzly a trochu se mu to vymklo, ale když začali kupéčka obcházet profesoři a rozdávat nám rukavice, šály, čepice i deky, bylo to podivné. Kouzlo by přece dokázali zrušit, ne? Tak či tak jsme cestu přežili, někteří s rýmou a lehkým kašlem, ale to není nic, co by je mělo pozabíjet, snad.
Při vystupování nás již čekal profesor Chambers a cesta do hradu uběhla tak rychle jako nikdy jindy předtím. A bylo to tady, překročit znovu tu pomyslnou čáru mezi hradem a tím, co bylo do teď. Ta magická překážka, kdy jsem konečně mohla znovu vytáhnout hůlku a rozběhnout se do cvičebny, nebo snad letět prolistovat knihovnu. Ale kdepak, moje kroky tak jako kroky valné většiny vedly rovnou do Velké síně, kde jsem pomalu šlapala k mrzimorskému stolu s očima připíchnutýma na profesorský stůl. V tu chvíli přišlo zmatení, zděšení a kdo ví jakými všemi názvy bych si to dovolila pojmenovat.
Na ředitelském místě neseděl všemi milovaný poníčkář Morco, ale profesor Albertson, který ještě před pár týdny odcházel do důchodu. Byla jsem trochu zmatená a překvapená, myslela jsem, že když odcházel, tak ho určitě bolely ty záda z toho, jak na hodině jednou skákal přemety, ale je zpátky i se svým legendárním knírkem. Začal řečnit a já z toho tak nějak pochopila, že již není profesorem, ale ředitelem a ředitel už není ředitelem, ale zástupcem a pak jsem se na značnou chvíli ztratila, protože jsem začala očima bloudit po profesorském osazenstvu.
Krom profesora, teda už ředitele Albertsona byli přítomní i zástupci Nobelová a Chambers a myslím, že se k sobě měli ještě víc než loni, budu muset poposunout tohle téma našemu hlavnímu redaktorovi ze Slídivého kukátka, protože tohle pro něj bude jako ušité! Tak či tak, moje oči hledaly profesorku Morse, která mi prvně způsobila menší infarktové stavy tím, že tam nebyla a já se bála, že se vážně vdala a odešla i když mi slíbila, že to neudělá. Naštěstí neudělala, protože se tam zjevila a já mohla konečně posunou svoje myšlenky dál, než na to, ke komu budu chodit na létání. Ředitel řečnil dál a já zůstala lehce v šoku.
Pamatuji si, že loni se zařazovalo hned v letní škole, ale pro letošek udělali výjimku a chudáčky nováčky nechali v pomyslné bílé koleji, přiřadili jim místa na spaní a šmitec. Bude to zajímavé, hlavně letní pohár, budou mít možnost jej vyhrát, když jsou bez koleje? Nebo se budou počítat jako kolej? Každopádně pryč od mé věčné touhy se učit, pojďme se kouknout na zoubek novým tvářím! Tolik nových profesorů pohromadě se tady snad ještě neobjevilo. Loni přišel snad jen jeden, vlastně dva, a teď jich tam najednou bylo snad milión! A popravdě, každý mi něčím naháněl hrůzu.
Slavnost se blížila ke konci a já byla totálně grogy, takže jsem téměř přeslechla informace o rozvrhu na letní školu, no, nakonec jsem si usmyslela, že zapadnout do postele bude to nejlepší, co budu moct udělat. Ještě po cestě jsem přemýšlela nad důvodem mého klidu a spokojenosti. Pak jsem na to přišla, na slavnosti nebyl profesor Snape a já nebyla terčem jeho vskutku příjemného dechu na krku. U Merlina, jak mně ten profesor nahání hrůzu. Takže za mě to byla první poklidná slavnost bez toho, aniž bych byla v ohrožení z očního kontaktu s někým, s kým bych nechtěla, nebo bez toho, aniž by se mi do vlasů motali netopýři, či se snad někomu lila polívka na hlavu. Klid a pohoda, takhle přece má letní škola vypadat, ne?
Za mě teda ano,
R.Wildhame