Léto je v plném proudu a vy se nudíte doma, protože vám ten blbeček váš milovaný nadřízený nedal dovolenou? Nezoufejte, nejste v tom sami! A protože i my úpíme pod jhem svého šéfredaktora (haha, vtip, pane Smithe, prosím nevyhoďte mě), přinášíme vám odpočinkový naučný článek o jednom z kurióznějších úkazů magie zvířecího světa.
Žábok a žrába patří do druhu vzniklého z lásky žraloka a žáby; žábok reprezentuje potomka, kde matka je žralok a otec žába, naopak žrábu plodí žabí matka a žraločí otec. Nejvyšší pravděpodobnost vzniku těchto tvorů je tam, kde oceán omývá pobřeží s deštnými pralesy.
ŽRÁBA
Žrába má žabí tělo a žraločí hlavu. Kvůli několika řadám velice ostrých zubů je nebezpečná již krátce po vylíhnutí; pulčí fáze vývoje je u ní doslova blesková, může trvat i pouhý jediný den, a obvykle z celé snůšky přežívá pouze jediná, jelikož nejsilnější jedinec své sourozence sežere.
Své rané období tráví žráby v pralese, kde loví ostatní žráby, jedovaté hady a prsty členů expedic (žrába je schopna na jedno kousnutí nejen uhryznout, ale i spolknout palec u nohy stejně velký jako ona sama).
Žrabičky též rozhodně dostojí svému jménu; žerou a žerou a žerou, a to ideálně dvojnásobek vlastní váhy denně. Jakmile jsou tak velké a těžké, že nedokážou skočit, aniž by porušily fyzikální zákony, stěhují se do oceánu, kde se stávají obávanými predátory malých plavidel, mořských panen a zdravého rozumu kolem proplouvajících darwinistů.
Na obrázku č. 1 se nachází exemplář žráby vzniklé křížením velkého bílého žraloka a rosničky karolinské, na obrázku č. 2 pozorujete exemplář vzniklý křížením téhož druhu žáby se žralokem kladivounem. Žráby jsou morganžel, podobně jako většina hybridů, zcela neplodné a nelze tedy uvažovat o jejich dalším křížení.
ŽÁBOK
Žábok je tvor výrazně mírumilovnější než žrába. Jedná se o žraloka se žabí hlavou – tento tvor na rozdíl od žráby zůstává pulcem velice dlouho, někdy až do konce svého (obvykle dost krátkého) života. Na volně žijící žáboky bývá velice smutný pohled; pohybují se neohrabaně oceánem, potravu se pokouší lapat dlouhým jazykem, jehož lepkavost ovšem ve slané vodě pozbývá funkce. Ti chytřejší ze žáboků tak sídlí u pevniny a jazykem lapají prolétající ptáky, ti hloupější se pokouší napodobit velryby a živit se planktonem (většinou bezúspěšně).
Terénní žabologové tyto tvory odchytávají (jeden nádherný exemplář se nachází v Cambridgském muzeu magikuriozit, ovšem licenci k publikaci fotografie se nám merlinžel získat nepodařilo). Prokazují tím službu sobě, žábokovi i kolem proplouvajícím darwinistům.
Jak sami vidíte, bude lépe, když se od pobřeží amazonských pralesů budete držet dál a raději si vyrazíte do muzea. Doufáme, milí čtenáři, že jste se dnes dozvěděli opět něco nového, a na viděnou u dalších článků!
redakce Sonoru
