Od panenky Annabelle světu

Na tábor mě dovlekl jakýsi profesor. Myslím, že Aethelwyn mu říká profesor Kráter. To on mě prvně na táboře odhalil jako prostředek, díky kterému se mohli studenti dozvědět o následujícím nebezpečí. Aethelwyn za mnou běžela společně s nějakou další holkou, ale nakonec si mě odnesla ona a nenechala mě napospas trnitému keři. To byla první polovina tábora.

Dny utíkaly rychle. Spánek, snídaně, oběd, večeře, spánek. Letní dny se pomalu zkracovaly, dny tábora plynuly jako proudy vzpomínek, které mi na ně jako jediné zbyly. Ty mé i Aethelwyniny. Druhou polovinu jsem trávila s Aethelwyn, která mě nosila na všechny akce a vlastně mě tahala úplně všude, kam se pohnula. Všechna ta dobrodružství jsme prožily společně.

Jako první přišel na řadu táborák s profesorem Vývarem. Tak nějak jej Aethelwyn oslovovala. Viděla jsem tam spoustu jídla, hlavně na opékání nad ohněm. Byl by to skvělý večer strávený s písničkami kouzelných hudebních nástrojů, kdyby nedaleko nespadla hvězda. Pan profesor se rozhodl, že ji půjdeme najít.

Slyšela jsem, že při padání hvězdy by si měl člověk něco přát. Jenže já nejsem člověk, ale panenka, tak jsem si nic nepřála. Putovali jsme až ke hvězdě a nakonec byli vpuštěni do tábora zpátky. Nevím, jak to měli ostatní, ale Aethelwyn mě táhla s sebou takovým způsobem, až to bolelo. Hlavně toho jídla bylo moc. Věnovala se své zmrzlině místo mně! Jenže ostatní panenky neměli a tudíž to nemůžu tolik hodnotit. Jen jsem neviděla u některých zcela nadšené reakce.

Asi o den později mě Aethelwyn přinesla k lesu, kde nás všechny jakýsi profesor zmenšil! Dokonce i mravenci vypadali větší než my! Jsem sice jen (ne)obyčejná panenka, ale mravence ještě poznám. Profesor, kterému Aethelwyn přezdívá Spisovatel, nám vysvětlil, že se musíme dostat až k vlajce a té se zmocnit. Chudák Aethelwyn se se mnou ve vodě trochu dostala do špatných proudů, které nás unesly. Nakonec zvítězil druhý tým. Ale za let na zelených listech to stálo (Aethelwyn plácala něco o Legolasovi). Moc se mi líbilo, jak jsem po zpětném zvětšení byla skoro vysoká jako Aethelwyn. Mohla bych si na to zvyknout. Ostatní studenti se zvětšili do normálních velikostí, nuda.

Tajemné červené záblesky se neobjevují na obloze jen tak. Aethelwyn mě tedy popadla a běžela se mnou zjistit, co se stalo. Ve stanu s hlínou byl zvláštní přístroj vytvářející portál do jiného světa. Společně s nějakou další holkou jsme se dostali dovnitř. Vypadalo to, jako bychom se přesunuli zpátky v čase, a to úplně všichni, kteří tam vstoupili. Kromě šílené profesorky, která ukradla jeden ze dvou krystalů potřebných k návratu do naší doby, a kozla, kterého na nás vypustila, jsme museli u jakéhosi divného chlapíka střílet z luku nebo bojovat mečem s figurínami. Aethelwyn zas mlela o Legolasovi. Škoda, že mi taky nedali luk, bych jim ukázala, jak dokáže střílet panenka! Štěstí, že se pak všichni vrátili v čase dopředu, aby mohli žít dále své životy.

Jediný okamžik, kdy mě Aethelwyn zapomněla někam vzít, byla stezka odvahy. Má štěstí, že se pro mě vrátila, jinak bych jí snědla zmrzlinu! Ale radši bych zůstala ve stanu. Každý student dostal svítící kamínek a měl se vydat po bludičkách do temného lesa. Měla jsem u sebe Aethelwyn, ale i tak jsem se třásla strachy. Tma jako by nás pohlcovala. Jen ta podivná světýlka nás vábila dále a dále. Na paloučku, kam nás dovedly bludičky už bylo pár lidí a snažili se dostat šišky do kyblíku na druhé straně, někteří docela dobře používali kouzla. Po trefení mohli postupovat dále do lesa. Někteří se dostali na konec cesty bez úhony, jiní si nesou děsivý zážitek, který je navždy bude strašit ve snech.

Poslední akcí na táboře byl odjezd. Paní Labuti se povedlo ze světa vymýt barvy a nařídila nám všem, abychom je vrátili zpátky malováním. Jenže si v průběhu vzpomněla na protikouzlo a barvy se vrátily – ty, se kterými se barvilo, na nás zůstaly, takže jsem byla pěkně ušpiněná! Fuj! Konala se nějaká válka v jezení melounů. Všichni museli sníst půlku melounu těma rukama od barvy, no fuj, kdo by chtěl podstoupit dobrovolné otrávení se? Někteří to ale fakt riskli. Nakonec nevyhrála Aethelwyn, ale Anthony Cartwright. Jsem si jistá, že si to zasloužil. Hned po akci jsme se směli přemístit s profesorkou Labutí zpátky do Londýna.

Jsem panenka. Říkají mi Annabelle. A tábor jsem si užila.

Zprostředkováno pomocí Yvaine Aethelwyn Raven-Saphirus