Pokud jste od prvního září do posledního srpna dosáhli jedenácti let, trpíte kletbou v podobě kouzelnického talentu a ještě k tomu vás v den vašich narozenin začala obtěžovat hyperaktivní sova, pravděpodobně jste se stali stejnou obětí vzdělávacího fenoménu jako já. A asi tomu tak skutečně bude, když v rukách držíte právě tento časopis. Budu vám vyprávět příběh o tom, jak to vypadalo před, při a potom. O potom si můžete udělat jednoduchý obrázek: právě píši jako šílená, abych ostatní nováčky informovala o tom, že nejsou jediní fialoví. Hotoví z těch spletitých chodeb, neskutečného množství schodů a děsivých starších studentů na každém rohu. Nehledě na krutě tvářící se profesory! Nebojte, nejste v tom sami. Vemte si lízátko a můžete začít číst.
Moje budoucnost v Bradavicích byla jasná. Najdu si hordu kamarádů, společně budeme perlit na každé hodině, budeme považováni za premianty a všichni nás budou milovat. Také budu historicky první kapitánkou, prefektkou a pokud možno primuskou v jednom. Tohle mi bylo jasné už od okamžiku, kdy moje maminka a bráchové předváděli doma kouzla, kterými si značně zjednodušovali život. Mně bylo jasné, že se zkrátka v té úžasné škole a hradě také jednoho dne objevím a bude to zkrátka legen-počkejtesi-dární. Naštěstí mi do hlavy časem přišlo trochu rozumu. Poté, co moji bratři dostávali ob týden huláky jsem došla k závěru, že mi postačí být jenom tou kapitánkou a prefektkou. Bez toho primuse se obejdu. Po zjištění, že s míčem umím sotva hodit dál jak metr jsem si řekla, že stačí ta prefektura. A po předložení školního řádu, který jsem nebyla schopna dočíst dál, než do druhého odstavce mě překvapila myšlenka toho, že se spokojím s rolí šedé myšky se spoustou kamarádů.
Mám šest bratrů. Všichni jsou kouzelníci. Ten poslední odsud odešel před pěti lety. Proto nemám příliš aktuální informace. Můj bratr David, který je o tři roky starší, v den svých jedenáctin také očekával dopis z bradavického hradu. Čekal první den. Druhý. Třetí. A nikdy mu žádný nepřišel. Onen měsíc se mi do srdíčka zahryzla nervozita a mně najednou bylo úplně jedno, že se nestanu kapiprefeprimuskou, ale že se rozhodně musím dostat na ono kouzelné místo, které mě rozhodně nesmí minout! Moji bratři si ze mě začali utahovat s tím, že jsem určitě mudla-šmudla. David mi ovšem vnukl myšlenku toho, že pokud jsme vážně mudlové-šmudlové, společně si založíme firmu ZOO a budeme tam chovat všechna zvířata na světě! Obavy nebyly na místě.
Sova ale přiletěla. Vzhledem k tomu, že jsem dítě února, vodnář a oběť velké lidské iluze o tom, že moje datum narození je nějak propojeno s pohybem hvězd a ovlivňuje tak moji osobnost, měla jsem pět měsíců na balení, těšení se a máchání hůlkou ve vzduchu, jak se na správného budoucího učně sluší a patří. Pro budoucí prváčky přikládám návod. Nepříliš spolehlivý, neboť jsem ho ještě nevyzkoušela v praxi.
Návod na to, jak si sbalit kufr:
- Sežeňte si kufr. Otevřete ho. Zkontrolujte, kolik tam máte místa. Najděte všechny zapomenuté fusekle. Zahoďte je.
- Vemte si k ruce seznam přiložený k prvnímu dopisu z Bradavic a do kufru dejte všechny pomůcky. Pečlivě si všechno odškrtávejte.
- Narvěte do zbývajícího místa oblečení, školní uniformu a bublifuk s jojem.
- Přijďte na to, že se vám tam ta hora věcí prostě nevejde.
- Jděte za rodičema a udělejte smutný oči.
- Kupte nový kufr.
- Aplikujte stejný postup.
- Pokračujte, dokud si místo kufru nekoupíte Titanic.
Je to tady. Po každodenním příliš brzkým vstáváním a pobíháním po domě s neskutečnou radostí v srdíčku, musíte začít bojovat s ostatními nežádoucími vlivy. Dospěláci mají zkrátka občas tendenci kazit ostatním lidem radost, takže se musíte obrnit a bojovat proti všem zlounům, co se rozhodnou vám nějak ubližovat. Zde přikládám několik fám, které dolehly k mým uším, a kterým se mi dosud nechce věřit. Zatím nebyly potvrzeny!
- Do Bradavic se jede vlakem. Ten vlak má křídla, zuby a všichni nováčci, kteří se mu nelíbí, skončí jako palivo.
- V Bradavicích je pět kolejí. Mrzimor pro čestné, Havraspár pro moudré, Zmijozel pro ambiciózní a Nebelvír pro odvážné. A potom je tam ještě jedna. Mimoňov. Ta je pro ňoumy jako ty.
- Kolejním znakem Zmijozelu je had. Berou to vážně, raději se jim vyhýbej se svojí fóbií. Nosí totiž hady na krcích místo kravaty, na místo odpovědi “ne” syčí. A nesnáší laktózu.
- Mrzimor má kolejní společenskou místnost příliš blízko kuchyni a velké síni. Proto tam jsou samí vypasenci, nenosí pásky a neustále musíš koukat na jejich zadek. Což je dobře, protože tě jen tak nezasednou!
- Nebelvír má věž příliš vysoko, což jim stouplo do hlavy. Nosí nosánky příliš nahoru. A také se přišlo na to, že odvaha je jenom krycí název pro blbost a nepříliš velké promýšlení následků svých činů.
- V Havraspáru je tuna šprtů a valná většina má za svýho nejlepšího kamaráda svoji knížku.
- Mimoňo-Ňoumům se každý měsíc propláchne hlava v záchodě, aby nezapomněli na to, kam ve skutečnosti patří. Nemají vlastnosti, jenom jsou neuvěřitelně hloupí.
- Ředitelem je jakýsi šílený bělobrádek, který má místo očí měsíce a má dvě hlavy. Rád kouše studenty do nohou.
- V Bradavickém jezeře a Zapovězeném lese žije mnoho havěti a často se tam ztrácí studenti. Choď tam co nejčastěji, už tě nechceme vidět!
To jest jen několik pověr, které mi moji bratři vtloukli do hlavy. Člověk musí používat mozek na to, aby došel ke správnému závěru: Zmijozel zkrátka neexistuje, vlak nemůže mít křídla, hady nenosí kolem krku, ale kolem zápěstí, v Mrzimoru jsou určitě i v malém poměru hubení lidé, Nebelvírští nejsou zas tak odvážní, aby skákali do každého nebezpečí po hlavě a Havrani nemohou mít tolik nejlepších kamarádů. A ředitel, který by měl místo očí půlměsíce? Prosím vás, to spíš poloslunce!
Ke své budoucnosti jsem se snažila přistupovat střízlivě a rozumně. Sbalila jsem si kufr, přečetla si pár příruček pro nováčky o Bradavicích a pro jistotu celou noc před odjezdem vlaku nespala. A jak to vypadalo dál? No, to se dozvíme už zanedlouho. Já osobně se nemůžu dočkat!
Bailee