Oficiálně na wikipedii najdete „alternativně rocková hudební skupina“, já tomu řikam pseudo punk. Údajně to vzniklo v roce 1985 a rozpadlo se to o osm let později, nad čímž si každej po poslechnutí Doolittle vyplakal oči. Pokud měl nějakej vkus. Ehm. Já jsem tu bohužel ještě nebyla, ale vzhledem k hudebnímu vkusu mejch rodičů, bych si ale jela Michala Davida, tak možná díkybohu. Zpátky ke skupině. Na rozdíl od Nirvany zde ovšem nedošlo na sebevraždu u žádnýho člena kapely, takže si hoši v roce 2004 řekli, že se jim stýská po slávě, a že si občas prostě vyjedou na turné, kdyby je někdo chtěl slyšet. A ono je chce slyšet…

Tak jsem se dozvěděla, že nastal čas, abych pro vás vybrala něco ze svého hudebního (ne)vkusu. Co si budeme povídat, hudba nás provází každodenním životem, ať chceme nebo ne – jdeme nakupovat a z reproduktorů tam v lepším případě hraje mainstreamová popová hudba, zapneme televizi – každá reklama má svou hudební znělku, scény ve filmech jsou podkreslovány hudbou – strašidelnou, romantickou, veselou. Muzika nás prostě obklopuje všude a ve všem  co děláme. Proto pro mě bylo velmi složité vybrat, avšak když z televize znělo vyhlašování výsledků z obřího slalomu po úspěchu naší Ester Ledecké a prvním zlatě, došla jsem k názoru, že se tedy zaměříme na hudbu pořadatelské země letošních…

Hudební okénko je pěkně nevděčné, to vám řeknu. Skoro na každém filmu, seriálu, či knize člověka něco zaujme, i když to není vyloženě jeho šálek kávy (nebo čaje). Ale hudba? Většina lidí si během puberty udělá jasno v oblíbených žánrech a zbytek života už jen rozšiřuje své obzory o interprety, kteří do nich zapadají. Ač je můj hudební záběr opravdu široký a kromě hip-hopu, rapu a metalu v mém Spotify playlistu najdete všechno (jo, vážně poslouchám punk, country i swing a nemám schizofrenii – teda myslím, na vyšetření raději nepůjdu), tak v něm asi nenajdu ani deset umělců, o kterých bych vám ráda napsala. Ne že bych si snad myslela, že nejsou boží,…

Hudba nás už od kolébky ovlivňuje. Naši rodiče nám ji pouští od raného dětství s nadějí v naše uspání. Už v pěti letech se valná většina z nás snažila prozpívat do populárních, hudebních soutěží, protože jsme prostě věřili, že náš hlas je ten jedinečný dar přírody. Ale u drtivé většiny z nás se toto nepotvrdilo. Proto jsem se museli spokojit pouze s poslechem hudby (a zpíváním ve sprše). Mé osobě byl svěřen další díl kulturního okénka. Tentokrát se měl zaměřit právě na hudbu. První myšlenky, co mi prolétly hlavou byly „O čem sakra budu psát?!“ nebo „Co je to hudba?!“ a podobné perly. Nakonec se v mé hlavě urodil plán. Proč vás…