V roce 1951 vznikla kniha. A nebyla to jen tak nějaká kniha. Napsal jí totiž William Saroyan, jehož myšlenkové pochody jdou daleko za hranicí každodennosti – a to je důvod, proč tady dneska přistane recenze na knihu Tracyho Tygr. A když nad tím přemýšlím, je to poněkud smutný výběr, protože dílo vlastně nemá popsatelný děj, aniž bych vás připravila o jeho kouzlo. Tak se pojďme bavit o magii jako takové.
Pokud dáte autorovi šanci poodhalit vaši duši a zakousnout se do jejího nitra po přečtení několika na oko obyčejných stránek, příběh vás strhne. Musíte se ovšem odpoutat od vašeho dospělého já. Hoďte to daleko za hlavu. Nesmíte se držet toho, že vás gravitace drží při zemi. Zavřete oči, roztáhněte křídla a leťte – na vlně fantazie, neskákejte z oken, díky.
Saroyanova hlava je neobvyklá. Ne, že by nevypadala jako kebule všech ostatních lidských bytostí, ale to, co se mu odehrává uvnitř je to, čemu byste měli věnovat pozornost. Stejně jako nikdy nekončícím a zároveň konečným sto osumnácti stránkám. Jeho kniha je cirkusovou parodií na existenci, nádherně lyrická bláznivina a zajít bych mohla až k sousloví surrealistická fraška. Proč? Přečtěte si ještě jednou tenhle odstavec, odpověď najdete zrovna tady.
„Rozumíte psychiatrii?“ Chtěl vědět Tracey.
„Psychiatrii? Ne,“ odpověděl doktor Pingitzet. „Lidi – trochu. Malou, malounkou trochu. Každý rok, každý den míň a míň. Proč? Lidi jsou složité. Lidi jsou lidi. Lidi jsou legrace, hra, fantazie, kouzlo. Ach ja. Lidi jsou bolest, lidi jsou nemoc, lidi šílet, lidi mají ublížení, lidi ubližovat lidi, zabíjet, zabíjet sebe. Kde je legrace, kde je hra, kde je fantazie, kde je kouzlo? Psychiatrii já nerad. Lidi miluju. Šílení lidi, krásní lidi, zranění lidi, nemocní lidi, zlomení lidi, zhroucení lidi, mám rád, miluju. Proč lidi ztratí hru, fantanzii, kouzlo? Proč to? Peníze?“ usmál se. „Myslím si to. Peníze je láska, tyhle peníze. Je krása, tyhle peníze. Je legrace, tyhle peníze. Kde jsou peníze? Nevím. Už není legrace. Teď jen práce. Práce. Tygr. Tygr.“
Nacházíme se v Americe a doprovázíme mladého chlapce – Thomase Tracyho – k dospělosti. Malý/mladý hrdina je stejný jako všichni ostatní. To, co ho odlišuje, je jeho tygr. Je to ve skutečnosti černý panter, ale on ví, že je to prostě jeho tygr, kterého mu nemůžou nikdy vzít a nikdy nezemře. Jednoduše to věděl od doby, kdy přišel do puberty. Nosí ho všude s sebou. Chodí s ním všude. Obrací se na něj, když potřebuje pomoci. Tiše s ním promlouvá, když má trápení. Tygr mu odpovídá „Vrauu“ a „Lááh“, protože tygři – a ani ten Tracyho – zkrátka nemluví. Ale on mu stejně rozumí. Protože je to jeho tygr.
A protože tygr je kočkovitá šelma, nemůže ho ovládat. Občas otevře tlamu a na někoho zařve. Zastraší. Pomůže Tracymu k lepšímu zítřku. Nebo naopak udělá úplný opak. Otevře tlamu, zívne si a složí se na zem vedle Tracyho a zůstane akorát zírat na jeho zoufalý obličej. „Proč jsi nic neudělal?“. A hádejte, jak zní odpověď. Buď si zamručí, nebo udělá „Vrau“. Protože tygři nemluví.
V knize se podíváme na normální předměstí, obchodu s kávou, do domu dívky, do úst stařeny… proskočíme časem. Podíváme se do chřtánu senzacechtivým médiím, dravému byznysu a bulvárnímu tisku a budeme mít chvilku na to se jim vysmát. Podíváme se do blázince, na policejní stanici a pak se příběh na dvaceti stránkách celý zopakuje. Tentokrát jinak. Tentokrát bude správně.
…bohužel nic nezačne dávat smysl. Dokud si nepřečtete poslední větu.
Víc vám toho povědět nemohu. Snad jen to, že Tracyho Tygr je kniha, která vyšla osm let po Malém Princi a v mnoha ohledech je jiná, ale ještě více je mu podobná. Autor je Armén a říká: „anglickým jazykem o americké zemi a arménské duši“. A skutečně se tam vše promítne. Tak tomu dejte šanci.
E. K.
