A jsme zase zpátky, přímo z Mrzimorského blázince. Pardon, z Mrzimorské společenské místnosti.
Ač o kolejních akcích ostatních kolejí vím jen to, co si přečtu tady v časopisu, mám nutkání nad těmi našimi kroutit hlavou.
Předešlé se nesly v duchu „Kéž by můj mozek zůstal celý“. No a ta, co proběhla před pár dny…
Posuďte sami.
Každý z Mrzimoru jistě miluje společenskou místnost, pohodlnou, barvitou a útulnou. Ovšem to vše bylo pasé, hned po tom, co jsme se pomalu nakupili v místnosti. Bílé světlo osvětlovalo celou místnost a divím se, že i z očí jsem neměla dvě lucerničky. Náš krásný nábytek a výzdoba zdí byla ta tam.
Místo toho všeho jsme už od vstupu všichni nabyli pocitu, že jsme se ocitli snad v naprosto sterilní místnosti. Nábytek byl pryč, jediné co zůstalo, byly dřevěné stoličky v kruhu a věřte mi, sedět na nich byl zážitek, protože tak nepohodlnou věc jsem pod zadkem neměla už dlouho. Bílý strop, bílá podlaha, a to otravné světlo vycházející z obří bílé koule uprostřed kruhu ze židlí.
Kde to jsem? Co jste to provedli s naší společenskou místností?
A ač jsem nečekala, že objevím něco jiného než bílou, byla jsem v šoku, když jsem se zahleděla na stěny.
Na jedné z nich visely vánoční věnce, mikulášské čapky, obraz Santa Clause sedícího na saních, které táhli poníci.
Druhá byla pokrytá velikonočními vajíčky a zajíčky s barevnýma ušima. Tak jako na první stěně, nechyběl ani zde podivný obraz, tentokrát ale žádné extra přerostlé vejce, nebo zajíc, místo toho, se tam vyjímali poníci, kteří drželi pomlázky vyzdobené všemožnými barvičkami.
Třetí stěna se nesla v Halloweenském duchu. Pavučiny i s pavouky, fleky od krve (teda doufám, že to pravá krev nebyla a jestli jo, kdo kvůli ní umřel?), občas se na zdi mihlo i žluté mrkající oko. A i zde visel obraz, znovu poníci, tentokrát v převlecích za kostlivce, ducha a vlkodlaka.
A poslední, čtvrtá stěna, byla plná trojlístků, zelených stužek, pytlíků, v kterých byly peníze a samo sebou další děsivý obraz. Poníci, navlíknutí v kostýmech skřítků. Na hlavách měli zelené čepičky a vtipné papučky s rolničkami.
Povím vám, většina příchozích byla dost v šoku, jako já, no největší gól se objevil, když Terry, samotný pan ředitel, do naší společenky přijel na poníkovi Rafaellovi. Dojel si doprostřed místnosti a začal mluvit.
O tom, abychom uctili památku nějakého pana Oulonga, který vyráběl mudlovské pračky a vnesl nám do života jasné světlo. Světlo, které vzniklo při výbuchu jedné z jeho praček, která bouchla, když se v ní koupal.
Všichni na něj nechápavě zírali a on zíral na nás.
A tak začal znovu a představil se.
„Ahoj já jsem Terry a mám rád poníky.“
Znělo to jako nějaké neanonymní setkání závislých lidí.
Monty hned nabídl ředitelovi, že bude klidně hrát toho pračkového muže, jestli po tom touží, jenže Terry ho hned odmítl, protože prý je moc kulatý a nemá otevírací dvířka.
Dost, že Wendy běsnila kvůli ztraceným pastelkám, Clarie se starala o zmizelá křesílka. Ředitel suverénně prohlásil, že to všechno umřelo.
A ač ten večer byl dlouhý a nikdo zřejmě nic moc nepochopil, dostali jsme nové suprové přezdívky!
Wendy – Psychiatrická léčebna
Monty – Pračkový muž
Já (Rositta) – Milovnice zvířat
Sonya – Včelička
Leyla – paní Archie Thiers
A dál představování neproběhlo, protože Erika brečela kvůli pastelkám, Clarie se cpala jídlem a Terry začal vyprávět pohádku.
„Takže… bylo nebylo, tedy vlastně bylo, když tu jsem, tak být muselo, protože kdyby nebylo, tak tu nejsem, to dá rozum, že když tu jsem tak bylo a ne nebylo, abych tu nebyl. Takže, Bylo za devatero horami, devatero řekami, devatero moři… no, zas tak daleko to nebylo, to bych to měl všude sakra daleko, ale tak za jednou horou, jedním malým potůčkem a asi dvěma rybníky byl domeček… no vona to byla spíš vila, kde se narodil Terry Morco. Ležel si takhle u maminky, hnedka po narození byl ještě slepý a nic neviděl, ale to se o pár týdnech změnilo, ale ještě trochu zpět. Nejdříve jen ležel a papal. A papal. A papal. Sál maminčino mlíčko a rostl. Po týdnu když už trochu vyrostl tak se začal trochu batolit po čtyřech. Dokonce už mu na hlavě začala rašit srst. No po pár týdnech už začal i vidět. Bylo toho tolik, co mohl obdivovat na světě. Maminka, teplá postýlka, deka, strop, okno, ale hlavně. Packy. Ano, to jsem byl ještě malé šťeňátko, když to všechno začalo, nejdřív jsem se jen tak batolil po pelíšku, ale později jsem začal objevovat i další a další zákoutí té vily. Bylo toho hodna na objevování, ale nejraději jsem měl boty. Ty se daly tááák báječně kousat, že to svět neviděl. Zkoušeli jste někdy kousat boty? Zkuste to. Když mi byly asi dva měsíce, přišli nějací dva lidé, pán a paní a odnesli mě. Nevím proč, ale vzali mě normálně pryč a maminku jsem už neviděl, fakt netuším proč. Ale moje nová maminka byla ta paní. A dával jsem jí to najevo. Hned první den jsem jí rozkousal všechny boty.
Tím dnem, kdy si mě vzali, se mi úplně změnil život, vše bylo jiné. Měl jsem třeba hračku, takovou kousací kost. Ale fakt nechápu ty nápady lidí, normálně si ji v klidu koušu, přijde člověk vezme mi ji, zahodí ji a ještě na mě blbě čumí… Jako chápete to? Já jak blbec si pro ní doběhnu, zase se vrátím, že si budu kousat a o udělá ten člověk? Zahodí ji znova?? No, nenaštvalo by vás to? Mě jo, tak jsem mu počůral tu velkou plechovou blbost, v čem jezdí. A šel jsem si kousat jinam. Ale musím říct, že jídlo měli výborný. Teda nemyslím to, co mi dávali do misky, to bylo taky dobrý, ale vždy to, co jedli u stolu. Nejdřív jsem šel za paničkou a loudil, ta mi hodila kus masa. A pak s výrazem, že jsem nic nedostal, jsem smutně došel za pánem, ten mi uvěřil a soucitně mi dal kousek svého masa. Pak jsem smutně šel za paničkou, že pán je zlý a nic mi nedal a ona mi také soucitně dala maso. No a takhle jsem se vždy najedl. Pak, po nějakém čase jsem se jednou vzbudil a vše co jsem znal, bylo pryč. Podíval jsem se z toho velkého průhledného a tam bylo jen bílo. Vše zmizelo a jen bílo, šel jsem to prozkoumat, ťápl jsem na to bílé a vono to tak studilo, že jsem se lekl, udělal jsem kotrmelec a zabořil jsem do toho celou hlavu. No a tomu, jak jsem se zabořil do toho bílého se panička strašně smála, Tak jsem se urazil a šel jsem jí rozkousat nové boty.
Ale ono s tím bílým byla docela sranda. Strašně to studilo, ale dalo se v tom válet a párkrát jsem do toho shodil paničku, lidi, to vám byla sranda, když tam žuchla a celá bílá se zvedala. Když to bílé odešlo, tak ti moji páni dostali strašně blbej nápad. Prej budeme sportovat. Vzali mě na nějaké hřiště, kde bylo spoustu věcí a prej, ať přelejzám, prolejzám a tak dále. No víte, co jsem udělal? Vykašlal jsem se na to a šel jsem očichávat jiný psy. Ale ne na dlouho, oni prostě věděli, že to udělám, měli s sebou párek a tím mě upláceli. Řekl jsem si, že se tedy nechám uplatit a příště se pozdravím se všema ostatníma. Jednou ten párek doma nechají. To byla taková další epizoda z mého super života. Stalo se toho v mém životě mnoho, než jsem se dopracoval až sem. Bylo by to na dlouhé vyprávění, nechám to zase na další kolejní akci, můžeme si teď dát takovou malou besedu.“
Páni, nikdy jsem netušila, že ředitel byl štěňátko! Vy ano?
Nevěděla jsem, co sledovat dřív, jestli ředitelovu pohádku, nebo tančícího Rafaella v místnosti. Připadala jsem si jako blázen a zjevně jsem nebyla jediná. Někteří z nás z toho budou mít následky ještě dlouho. Přece jen, že by byl ředitel zvěromág? Proč jezdí na poníkovi? Od kdy umí poníci tančit? Co ta výzdoba? Proč mi nikdy nikdo neřekl, že Archie Thiers lítal na ředitelových hodinách z oken?
Na konci kolejky ještě ředitel všem sdělil, že mu začíná „Merlin v růžové zahradě dvě“ a odkráčel si z „psychiatrického sezení“.
Mám pocit, že jsem i dnes viděla tančícího poníka, jen doufám, že se nejedná o nějakou psychickou poruchu…
Dosti zmatená
R.Wildhame