Temné nebo romantické?

Dopisy ztraceným

-Brigid Kemmerer-

Nemůžu vyhnat z hlavy jednu fotku. Malá holčička v květovaných šatech vříská ve tmě. Všechno je pocákané krví – její tváře, šaty, země. Na polní cestě vedle ní někdo míří puškou – člověk ho sice nevidí, ale vidí jeho boty. Ukázala jsi mi tu fotku už před mnoha lety a vyprávěla mi o fotografovi, který ji pořídil, ale já si pamatuju jenom ten vřískot a květy a krev a pušku.

Její rodiče špatně zabočili nebo tak něco. Ve válečné zóně, asi. Bylo to v Iráku? Myslím, že ano. Už je to dlouho a vybavuju si ten příběh jenom matně. Špatně zabočili a nějací vylekaní vojáci na auto začali střílet. Rodiče na místě zabili.

Holčička měla štěstí.

KEMMERER, Brigid. Dopisy ztraceným. Přeložil Helena ŠVÁCHOVÁ. V Praze: CooBoo, 2019. ISBN 978-80-7544-752-4.

Těmito slovy začíná jedna z mnoha knih, které jsem si naprosto zamilovala nejen kvůli jejich příběhu. Ačkoliv se na první pohled zdá, že kniha popisuje příběhy z válečné zóny bůhví kolikátého století, ani zdaleka tomu tak není.

Abych vás přiblížila k ději a navedla na tuto četbu, knihu bych zařadila spíše mezi ty romantičtější neromantické drama četby. Představte si pod tím, co uznáte za vhodné, já tyto žánry vnímám jako romány obalené do temné minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti hlavních postav.

Juliet, tedy hlavní postava, měla maminku, která byla fotografka a cestovala po světě. Když byla na cestách, psávaly si dopisy, aby se k sobě cítily blíž. Osud bývá ale nelítostný a Juliet matku vzal. Aby potlačila stesk a poprala se s tíhou události, pokračovala v psaní dopisů, které pokládala na hrob své matky. Věděla, že jí už neodpoví, drželo jí to ale nad vodou. Declan, který si na hřbitově odpracovával veřejně prospěšné práce, jeden z dopisů objevil a sobecky do něj nahlédl. Sám to neměl v životě jednoduché, čelil mnoha osudům a démonům, jednoduše měl pocit, že tajemnému pisateli rozumí, a tak na dopis odpověděl. Ačkoliv z toho byla prvně Juliet nesvá a rozzlobená, netrvalo to dlouho a začala mu odepisovat. Navzájem se tak poznali, svěřili si svá tajemství, tužby i příběhy, jediný háček byl ale v tom, že nevěděli, kdo je ten na druhé straně.

Young Adult knihy sednou spoustě čtenářům a čtenářek, a když ne, nebojte se to alespoň zkusit. Z mého pohledu se nejedná o tradiční dívčí slaďárnu, po které kluci ani nesáhnou. Je napsaná z obou pohledů, jak Juliet, tak Declana, jsem si tudíž jistá, že kdokoliv z vás, ať už jsi holka nebo kluk, byste v knize část sebe našli.

Co by vám ale nemuselo sednout, je styl psaní autorky. Pokud čtete hodně, můžete si najít svůj typický styl, který se vám nejlépe čte nebo píše. Kemmererová má dle mého názoru velice osobitý styl psaní, její věty mají duši, i když jsou krátké a neskládají se z mnoha souvětí. Nejedná se ani tak o plynulý text s precizními odstavci, jak o uvolněné psaní, které, i když může působit jako snůška textu na stránce, má svůj systém. Chce to proto vyhradit si čas, vyprázdnit si hlavu a naplno se ponořit do textu, bez přemýšlení nad tím, o čem vlastně je.

Podsunu vám můj pohled na děj a knihu celkovou. Romantické slaďárny na styl „Potkal jsem ji a hned jsem se do ní zamiloval“ mi vážně nesednou a když nemusím, tak je odkládám stranou. Jak jsem již zmiňovala, tohle není obyčejná romantička, je do ní totiž zamíchaná bolest a splín. Začetla jsem se do ní hned po první straně a přelouskala ji tak rychle, že jsem měla pocit, že ani nevím, o čem byla. Když jsem pak ale zavřela oči, měla jsem v hlavě dokonalý scénář toho, co se tam dělo. Neuvěřitelně mě chytla a naplnila, až mi bylo líto, že nemá tolik dílů co Harry Potter. Kdyby ale nebyla jedinou, nebyla by tak jedinečná.

Na co slova nestačí

–Brigid Kemmerer-

Po dopisech ztraceným jsem opravdu dlouho hledala knihu, která by se přibližovala ději a stylu Kemmererové. Bádala jsem tedy na internetu a k mému překvapení jsem našla ohlášení o tom, že v září minulého roku mělo vyjít volné pokračování Dopisů. Jelikož už mám obě knihy za sebou, podíváme se i na tuhle.

Horora nakrklo, že jsem ho vyhodila z týmu, protože obtěžoval jiného hráče. Bylo to na samém konci mise a přišel kvůli tomu o všechny XP, co získal. Dvě hodiny hraní v čudu.
Ale JinoZEMĚ nemá zas tak velkou fanouškovskou základnu. Možná dvě stě hráčů, když se zadaří. Vytvořila jsem tuhle hru v rámci školního projektu. Sdílela jsem odkaz na 5Coru, fóru okresní školy, protože jsem potřebovala, aby ji pár hráčů otestovalo. Ani mě nenapadlo, že ji někdo doopravdy bude chtít hrát.

KEMMERER, Brigid. Na co slova nestačí. Přeložil Helena ŠVÁCHOVÁ. V Praze: CooBoo, 2020. ISBN 978-80-7661-079-8.

Začátek druhé knihy by vás mohl vyvést stejně rychle z příběhu, jako začátek té první. Opět se nejedná o žádnou „gamblerskou“ knihu, kde se řeší hry a šikana na internetu. Popsala bych ji stejnými větami, jako jsem popsala tu předchozí. Romantická neromantická drama četba.

Z prvního dílu si autorka vzala jednu postavu, Reva Fletchera, zakousla se do jeho příběhu a geniálně ho rozvedla a popsala. Samozřejmě nemůže být děj jen o něm, přidala k němu tudíž opět druhou postavu s podobně temnou minulostí. Není to ale jen příběh dvou ztracených duší hledajících si cestu jedné ke druhé. Mimo to je v knize příkladově ukázáno, proč bychom si měli dávat na internetu pozor všichni, nehledě na to, kolik nám je a jak moc lidem na druhé straně věříme.

Emma Blueová miluje programování, a dokonce vytvořila vlastní hru, která je hraná a úspěšná. Utíká tak od řešení problémů jejích rodičů, kterým se pomalu ale jistě rozpadá manželství. Kontaktuje ji ale jeden týpek, jinak řečeno troll, a díky vyhrožování a nemilým zprávám se ho začne bát.
Mezitím o pár bloků dál bydlí Rev Fletcher, bojující s traumaty z dětství, kterých rozhodně není málo. S adoptivními rodiči po boku má ale život, jaký by si přál, a potlačování minulosti se mu daří. Jednoho dne se ale jediným dopisem všechno změní a špatné myšlenky na minulost se vrátí. Dopis mu totiž přišel od jeho násilnického otce, kterého už pár let neviděl.
Když se Emma s Revem potkají, najdou v sobě navzájem jakási pouta a zatouží po tom sdělit si navzájem svá tajemství. V jejich soukromých životech se ale začnou dít čím dál tím zapeklitější věci a jejich vzájemná důvěra tak začne procházet tím nejtěžším testem.

Abych byla upřímná, příběh Emmy a Reva mě chytil o hodně víc, než příběh Juliet a Declana. Možná to je tím, že jsem „Na co slova nestačí“ četla nedávno, stále jsem se ale nevzpamatovala ze zážitku a příběhu, který tato kniha obsahuje a který ve mně zanechala.

Nemůžu říct, že jsem rozuměla tomu, čím si hlavní postavy procházejí. Rozuměla jsem ale tomu, proč si tím procházejí. Nikdo to nemá v životě jednoduché a všichni bychom si měli uvědomit, že každý problém, ať už je větší nebo menší, je důležitý a sejde na něm.

Jestli silně váháte nad tím, jestli si knížky koupit, půjčit a přečíst, neváhejte déle a zkuste to. Nemůžu vám slíbit, že vám obě sednou a přichytí se k vám. Můžu vám ale zaručit, že jestli se do nich pořádně ponoříte, odnesete si z nich opravdu silný příběh, který se vám bude ještě nějakou dobu promítat v hlavě.

Thália Moon