Po příjezdu do Anglie mi bylo často omíláno, ať si najdu kamarády. Někdy jsem slyšela, že přidání se k nějakým zájmovým skupinám ve škole tomu napomůže, tak jsem se přidala do redakce se záminkou najít si přátele. Skutek se však minul s účelem a hned v prvním týdnu, co jsem se u nich rozhodla pobývat, mi byl do ruky nemilosrdně nacpán bloček a pero s příkazem, ať jdu vyzpovídat profesorku Worrell. Měla jsem sto chutí protestovat, páč haló, já si přišla hledat kamarády, ne si povídat s nějakými individui, kterých si přes školní rok jistě užiju dost, ovšem nakonec jsem se sebrala a vydala se ke kabinetu vyvoleného individua.
Cestou jsem přemýšlela, co o téhle profesorce vlastně vím, přičemž jsem došla k tomu, že vlastně nic moc. Kromě toho prázdna, co se nachází v mé hlavě (jen klid, to je tam pořád, už jsem si na něj zvykla a dokonce jsme kamarádi), jsem tam objevila jednu jedinou zmínku o její osobě – tedy že chodila do školy v Krásnohůlkách. Takže mi tak nějak bylo jasné, že jsem v maléru, protože se nemám na co ptát, a celý rozhovor se tak nejspíše bude točit právě okolo oné školy. Obavy se rozplynuly jako mráček, když jsem profesorku nenašla v jejím kabinetu, protože to, že jí nemám u sebe je poněkud větší problém než že se nemám na co ptát. To dá přeci rozum.
Při pobíhání po škole mě bohužel nenapadlo, jak vybruslit z té ošklivé situace, která vznikla tím, že jsem za ní byla poslána já, ovšem určitě jsem tím shodila alespoň pár kalorií a zhubla, toť k pozitivnímu přínosu celé bezútěšné situace. Profesorku jsem nakonec našla sedět u ohrady pro kouzelné tvory na jednom z lehátek, které se tam kdo ví proč vyskytovaly. Okamžitě jsem si sedla vedle ní, kdo přeci pohrdne opalováním se, a stručně (doufejme, že i srozumitelně) jsem jí vysvětlila, co tedy chci vlastně provádět. Uvolila se mi na těch pár otázek, co jsem v tu chvíli měla v hlavě, odpovědět, což jsem považovala za takovou menší výhru, přeci jen se celá ta situace najednou nezdála tak zlá.
“Slyšela jsem, že jste studovala v Krásnohůlkách. Jak moc se liší výuka tam od té tady, v Bradavicích? A jaká studentka jste byla Vy sama, spíše šprtka, nebo rebelka?”
Oh, ano, v Krásnohůlkách jsem opravdu studovala, to máte pravdu. Jak se liší výuka? Já osobně bych řekla, že to není zas tak jiné. Přece jen jsme všichni kouzelníci, takže se tam samosebou také učí kouzla, jak nečekané, že? Avšak tam není moc obvyklé, aby se o hodině stalo něco podobného jako u nás. Například takové akromantule útočící na studenty jsem tam skutečně nikdy nezažila. A já jsem nebyla ani jedno, abych pravdu řekla. Nikdy jsem hodiny neseděla u učení, abych dostávala samé dobré známky a ani to nikdy nebylo tak, že bych na to úplně dlabala nebo dělala průšvihy. Tedy… Většinou když už jsem něco udělala, tak to nebylo záměrně. Občas se mi ale stalo, že jsem si třeba jen chtěla jít prohlédnout akustickou místnost a zjistit, jestli by mě to třeba nebavilo. No, jelikož jsem o tom ale vůbec nic nevěděla, moc hezky to nedopadlo, tak se od podobných místností radši držím co nejdál to jde. Každopádně jsem nebyla ani šprtka, ani rebelka. Prostě takový ten zlatý střed. Ovšem jsem ale vynikala v jedení! Vždycky jsem toho snědla nejvíc! Počítá se to?
Když jsem slečnu profesorovou – k její nesmírné úlevě – potěšila odpovědí, že ano, usmála se, zřejmě spokojená sama se sebou. Dala mi tím tedy krásnou záminku k pokračování, takže jsem se jen zavrtěla na svém sedátku, zapsala do kouzelného bločku odpověď, a pokračovala v nestydatém vyptávání.
“Když jste dostudovala tam, co vás přimělo učit v Bradavicích? Přeci jen, učit na škole, kterou jste vystudovala, by bylo jednodušší, ne?”
Zase máte pravdu, jednodušší by to asi bylo. Jenže… Proč? Chtěla jsem cestovat, což mi rodiče umožnili, a po tom čase, co jsem strávila v zahraničí své rodné země, nechtělo se mi zpátky. Chtěla jsem něco nového a svěžího. Koho by bavilo vídat pořád to samé? Há? Mě tedy ne a tak jsem se přestěhovala do Londýna a nastoupila do Bradavic.
Své myšlenky, tedy, že Amerika se rozhodně neomrzí a kdybych mohla, uteču tam zpátky, jsem si nechala pro sebe a opět svým škrabopisem zapsala do bločku poznámky. Bohužel tentokrát fakt nečitelně, takže při výsledném skládání odpovědi jsem se možná někde sekla, když to nebude dávat smysl. Ale já nechtěla, fakt!
“Pokud se nepletu, Krásnohůlky jsou ve Francii, kde si lidé prý potrpí na dobré jídlo. Je to pravda? A který francouzský pokrm chutná právě vám?”
U Merlinových podpatků! To je ale vážně složitá otázka! Nad tím se budu muset vážně zamyslet, jelikož rozhodnout se, které jídlo mám nejradši, to je dost solidní utrpení. Něco sladkého, ano, sladké jídlo mám nejradši. Možná Crépes Suzette, ten mám moc ráda. Nebo francouzský citronový koláč? Ano! Mým oblíbeným jídlem je Soufflé au Chocolat, což je vlastně takový čokoládový dortík, který pokud jste ještě nejedla, tak jste nežila. Vážně, tenhle dezert prostě musíte vyzkoušet.
Nejedla jsem ho, abych se přiznala. Ale myslím, že se bez toho obejdu, protože v takové sladké věci je jistě spoustu kalorií a cukru, díky kterému bych ztloustla a pápá moje oblíbené šatičky, už se do vás nevejdu. Děkuji, nechci.
“Když jsem ještě bydlela v Americe, chodila jsem s mamčou do francouzských restaurací, kde vařili dobré pokrmy z vodních potvůrek. Pokud je jíte, zkoušela jste už nějakou chytit v místním jezeře, myslím pro potřeby krmení?”
Oh, no to ne! Já tohle nejím, tfujky. V životě by mě nenapadlo něco jít takhle hledat do jezera, jak jste na to, u Merlina, přišla? Vy to snad děláte?
Ubezpečení, že nedělám, profesorce stačilo k tomu, aby se dál v klidu opalovala. Opět jsem si poznamenala její odpověď s tím, že opravdu nevím, jak jsem na to přišla. On ten mozek někdy funguje dost zvláštně, víte?
“Otázek o jídle už bylo myslím dost, proto se opět vrátíme ke vzdělání. (Pozn.: No co, byla jsem zoufalá, otázky pomalu docházely a já začínala propadat té panice, která mě jímala již cestou do kabinetu.) Loni jste určitě už nějaké studenty měla, našla jste si mezi nimi nějaké oblíbence? Nebo jste je měla ráda všechny, bez výjimek?”
Jé, já jsem minulý rok chytla strašná zlatíčka! Moc jich tam nebylo, ale to mi vůbec nevadilo, jelikož mi to vynahradil fakt, že jsem je měla fakticky ráda. Tedy… Někteří se tam ani neukázali, takže netuším, zda byli všichni takhle perfektoš. Ale například taková slečna Kail si mě naprosto získala svou láskou ke zvířatům a ta její kluběnka! A jak se o ni hezky stará! To prostě zahřeje u srdíčka, to vám povídám. Nebo třeba slečna Wildhame! U každého úkolu měla nějaký naprosto úžasňácký obrázek, který mě naprosto pokaždé uhranul. Kolikrát jich tam měla i takovou hromadu, že jsem až vážně litovala, že jí nemůžu dát více než pět bodů, protože si s tím musela dát strašnou práci. Její práce mě prostě dostaly a i psaná část úkolů si uloupila kousek mého srdíčka, jelikož jsem se u každé druhé věty musela smát, jednoduše zlatíčko přes práce i v hodinách. A nesmíme opomenout pana Kalea, u jehož prací mi spadla čelist až do nejhlubších hlubin Tartaru. Fakticky tleskám, úplně perfektoš práce, u kterých jsem se nejen zasmála, ale i souhlasně pokyvovala hlavou. A teď mi řekněte, jak je možné nemít je ráda. Há?
Tady raději bez komentáře, jedeme dál.
“Koukám, že máte hezké botky. Máte ráda módu, hadříky, botičky a tak?”
Děkuji! Ty jsem si koupila nedávno, hezké, že? A nebyly ani tak drahé, goals! To je jako seriózně myšlená otázka? On někdo nemá rád módu? Merline, já miluju módu! Konkrétně tedy šaty a botky na podpatku. A jakože fakticky nechápu, jak vůbec o něčem takovém můžete pochybovat. Vždycky ocením, když vidím studenty pěkně vymóděné a vždy si najdu čas jim jejich obléčo, botky či účes pochválit. Móda je popravdě moje nejoblíbenější téma a jednoduše závislost, ale o tom pšt.
Následující konverzace, která mě vskutku potěšila, vás ušetřím, protože si nemyslím, že by vás zajímaly nějaké detaily. Stačí vědět asi to, že to bylo plné botek a šatiček, z čehož jsem si jistá, že už se některým čtenářům stejně zvedá žaludek. Jen klid, můžete číst dál, už v tomto nehodlám pokračovat.
“Myslím, že bych čtenáře unudila, kdybych věnovala článek jen otázkám o botách, takže asi přejdu dál. Kdybyste si mohla vybrat jakékoliv předměty kromě těch, které učíte, které byste nejradši učila?”
Merline! To po mně nechtějte… Achjo, filosofie a tvorové jsou prostě srdcovky, které jednoduše považuji za své oblíbené předměty. Tedy… Určitě by bylo naprosto úžasňácky super zavést třeba hodiny módy nebo něco podobného, tam bych klidně chodila i jako student, kdyby to učil někdo jiný, protože přece… Hodiny módy! Ale vy asi myslíte hodiny, které již existují, že? To bych si asi vybrala studium mudlů, drakologii či bylinky. Osobně nejsem moc přívrženec kouzlících hodin či třeba létání nebo bojového umění, tak si sama sebe prostě neumím představit. Nerada létám. Nerada bojuji. A kouzlení mi nepřijde taková prča jako třeba tvorové či mudlové, ty jejich vynálezy jsou fakticky legrační.
“Koukám, že máte taky krásné vlasy. (Ano, opravdu to bylo nutné, zpanikařila jsem!) Používáte nějaký speciální přípravek? Máte speciální fígl? Botky už tu byly, no vlasy zatím nikdo neznímnil. Svěřte se nám!”
Oh, děkuji mnohokrát! Speciální přípravek? Ano, ano, něco takového mám. Používám na ně různé vylouhované bylinky. Ano, přesně tak. Třeba taková vylouhovaná kopřiva je má oblíbená – podporuje totiž růst a taky se pak vlasy hezky lesknou, navíc prý taky zamezuje vypadávání vlasů, takže nebudu mít plešku nebo jen drobátko vlasů jako stará babizna. To je super, ne? Nebo je dobrý i jojobový olej, ten jsem také jeden čas používala, ani už nevím, proč jsem přestala. Každopádně tady máte moje triky jak na vlasy!
Zbytek rozhovoru, který se nesl v podobném duchu, jako jeho začátek, mi však někam utekl, což jsem zjistila až později v mé ložnici. Spíše než utekl, páč on přeci jen nemá nožičky, žejo, jsem si ho asi zapomněla zapsat, nedopatřením. Z toho tedy vyplývá, že posílat mě k lidem asi není úplně nejlepší nápad, aspoň se z toho všichni poučí a další rozhovor v mé režii se na škole snad už neodehraje. Ale, nebuďte smutní, určitě tu budu oxidovat ještě dlouho, alespoň do té doby, než si najdu skutečné kamarády.
Kayluška
