Ač v našem malém RPG světě žijeme jako kouzelníci a magie je všude kolem nás, málokdo na kouzla a čáry věří i v reálném světě. Ono se také není čemu divit, když většina zná kouzla jen v podobě věštkyně Jolandy, Vlastíka Plamínka a dalších individuí působících na EZO.TV. Přesto je základna lidí, kteří o sobě tvrdí, že umí číst aury nebo věštit budoucnost poměrně široká. Co Mayové a jejich kalendář? Neměl přeci jen pravdu? Svět jako takový nám sice v prosinci roku 2012 nadobro nezanikl, ale asi jen čas ukáže, zda nešlo o nějaké zlomové datum – co si budeme povídat, s naší matičkou Zemí to jde od desíti k pěti. Umí vůbec někdo budoucnost věštit, nebo jsou to všechno jen lidé s dobrou intuicí, kteří zvládnou člověku svou myšlenku tak silně vštípit, že na základě ní nevědomky začnou svůj život stáčet nějakým směrem?
Jedním takovým “věštcem” je pro mě George Orwell, který v minulém století napsal příběh, k jehož naplnění se dle mého názoru čím dál tím více blížíme. Jeho antiutopický román 1984 začal vznikat v roce 1948 a o rok později spatřil světlo světa. Jak už vyplývá z označení žánru, jedná se o román, který popisuje fiktivní společnost, jež se vyvinula špatným směrem – totalitní vláda, utlačovaní občané, omezování osobní svobody… Děl spadajících do tohoto žánru je poměrně dost (např. Válka s mloky, 451 stupňů Farenheita, ale i třeba mládeži dobře známé Hunger Games), tak proč zrovna tento? V čem je tak výjimečný? Je až děsivě pravdivý.
Jedná se o komplexní a poměrně složitý příběh – když jsem v prváku na gymplu psala čtenářský deník, většinou jsem jednu knihu měla na 2 A4 – dílo 1984 bylo na šest stran a to jsem nenapsala ani slovo navíc. Myslela jsem, že děj ve zkratce shrnout zvládnu, ale víte co, vygooglit si to zvládnete určitě sami. Místo toho se spíš zaměřím na to, proč mě vůbec tato kniha tak dostala.
“Velký bratr tě sleduje!” je jedna z ústředních vět. Velký bratr je nejvyšší figurka Strany, která ovládá a řídí celou společnost Oceánie. Nikdo neví zda opravdu existuje, nikdo ho nikdy neviděl, ale každý se mu podřizuje. Velký bratr má vždy pravdu, myšlenky proti Straně jsou ideozločinem, který je poté, co ho ideopolicie objeví, tvrdě potrestán. Hlavní postava, Winston, pracuje na Ministerstvu pravdy – náplní jeho každodenní práce je měnit minulost. Knihy, novinové články… Přepisují se dějiny, podle toho, jak je zrovna třeba. Spojenecká země se změnila v nepřítele? Přepsat. Nějaká z nepohodlných osob byla vaporizována? Vymazat veškeré zmínky. Po přepsání následuje znovu vytištění a nahrazení ve všech knihovnách a dalších místech, kde jsou tiskoviny k dispozici. Samozřejmě přepsat písemnosti je jedna věc, ale co s takovými vzpomínkami? I o to se Strana stará a v občanech potlačuje veškeré myšlení, které se jí nehodí. A lidé to, překvapivě poměrně ochotně, dělají. Máte divoké sny a v noci ze spaní vykřikujete hesla, která jdou proti Straně? Máte smůlu, vaše děti jsou totiž vychovávány k lásce a oddanosti Velkému bratrovi, a tak vás udají, zatkne vás ideopolicie a pak… Prostě nejste.
Jak tohoto docílit, ptáte se? Jedním ze základních kamenů je tzv. doublethink. Možná vás už před chvílí trochu zaskočilo, že náplní práce na Ministerstvu pravdy je lhát. Stejně tak se v prostorách Ministerstva lásky mučí lidi a Ministerstvo míru vede válku. Jedná se o propracovanou techniku kontrolující kolektivní myšlení – dvě zcela protichůdné informace se spojí dohromady. To by samo o sobě nijak nefungovalo, pokud by tomu lidé nevěřili. Což oni věří. Zkrátka a dobře pevně věří dvěma naprosto protikladným informacím. A když ne? Ministerstvo lásky na ně čeká s otevřenou náručí. Obyvatelé Oceánie jsou v doublethinku cvičení a nevidí v tom žádný spor, stejně tak jsou ochotní uvěřit tomu, že vaporizovaná osoba nikdy neexistovala, i kdyby šlo o jejich rodinného příslušníka. Dalším nástrojem, kterým si Strana upravuje občany k obrazu svému je newspeak, uměle vytvořený jazyk, který vzniká na Ministerstvu pravdy, jenž se v newspeaku nazývá Pramini. Jeho cílem je zjednodušení jazyka – aby lidé neměli jak přemýšlet, aby neměli vůbec možnost vyjádřit případné závadné myšlenky. S každým novým vydáním Slovníku se zužuje slovní zásoba, jsou potlačovány veškeré vedlejší významy slov a do budoucna by měl newspeak v Oceánii zcela nahradit angličtinu, tzv. oldspeak. Jak takový jazyk vypadá?
| times 3.12.83 zpráva o denním rozkazu vb velenedobrá odkazuje neosoby úplně přepsat antezal nadřízschvál |
| Zpráva o Denním rozkaze Velkého Bratra v Timesech ze dne 3.prosince 1983 je krajně neuspokojivá a zmiňuje se o neexistujících osobách. Úplně ji přepište a dřív, než koncept zařadíte, předložte ke schválení nadřízenému. |
Obrazovky a plakáty s Velkým bratrem sledující lidi téměř na každém kroku, doma nevyjímaje. Slouží k tomu, aby všem připomínaly, že jsou pod dohledem, a Strana tak předcházela případným ideozločinům. Co to ten stále omílaný ideozločin vůbec je? Cokoliv, co se Straně nelíbí. Ať už jsou to výroky, skutky, či jen pouhé myšlenky. Jsou trestány dokonce i smrtí. Existují praktiky, jak ho vymýtit a ideálně jednoho dne zajistit stav, že vůbec nebude možné ho spáchat, viz výše.
Většinu populace (85 %) tvoří tzv. proletariát – jsou to chudí lidé, kterým se nedostává vzdělání a jejich život se skládá z alkoholu, sexu, pornografie a sázení loterie, přičemž výhru nikdy nedostanou. Přesto je však jejich život jaksi kvalitnější než život členů Vnější strany – žijí v anonymitě, soukromí a Strana se o ně víceméně nestará, pokud pro ni nezačnou představovat velkou hrozbu. Nemusí nosit uniformy, ženy se mohou líčit a pokud mají zájem, mohou přejít i k nějakému náboženství.
Tento výčet zdaleka nepojme obsah knihy, tudíž vážně všem doporučuji si ji přečíst. Ač byla psána jako reakce na stalinismus v SSSR a tehdejší válečnou realitu v Británii, je stále aktuální. Každý si v ní najde něco jiného, nerada bych někomu vnucovala mé myšlenky a vlastní interpretaci, ale dvě přirovnání si přeci jen neodpustím. Věta “Velký bratr tě sleduje!” nabývá naprosto nového významu v dnešní době, kdy pomalu, ale jistě přicházíme o anonymitu. Se stáhnutím každé další aplikace do telefonu, se založením účtu v internetovém obchodě, s odkliknutím podmínek sociálních sítí… Všude poskytujeme naše osobní informace dál a dál a častokrát sami povolujeme dalším osobám, aby s nimi nakládali. Naše fotografie náhle přestávají být našimi, naše data se s každým kliknutím ukládají a je jen otázkou času, kdy váš zaměstnavatel ve vaší osobní složce uvidí, co jste měli včera k obědu. A co věta o dětech “žalujících” Straně na své vlastní rodiče? Nepřipomíná vám to nápadně lidi, kteří ochotně dokládají hříšníky, kteří si dovolili jim nepředložit účtenku z EET, a dokonce si z hledání takových podniků udělali vlastní sport? V době, kdy valná většina našeho národa volí člověka, který si pomalu ale jistě brázdí cestičku k tomu, aby se stal oligarchou, je toto dílo podle mě aktuálnější, než kdy dřív. Jen škoda, že lidé, kterých se to týká, si ho stejně nepřečtou – nebo přečtou, ale nepochopí. Zbývá jen doufat, že nám případně bude dovoleno žít jako proletariátům v Oceánii. Po přečtení doporučuji (pokud jste to tak ještě neučinili) shlédnout seriál Black Mirror, na nějž najdete v našem časopise recenzi od Enza Kalea. Krásně spolu korespondují.
Na konec si dovolím citovat reakci mé tehdejší učitelky češtiny na můj čtenářský deník:
“Vaše reflexe nad knihou 1984 je vynikající a jsem za ni ráda. A nenapadlo Vás při čtení, že třeba ani ten Velký bratr neexistuje? Že vlastně lidé kvůli své omezenosti vlastně sami chtějí v takové společnosti žít a vytvářejí si sami „Velkého bratra“?”
S pozdravem,
antiutopická M. Magpie
